DAN BÁRTA VE SKLEPENÍ
Dne 28. 11. vystoupil v rámci festivalu Struny podzimu v románském sklepení Starého královského paláce Dan Bárta s hosty. Jak Bárta předem uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas, snažil se prostor rozeznít a ne dramatizovat. Koncepce programu tedy počítala jak s prostorem, tak se „smíšeným“ typem publika, které tvořili příznivci jazzové i muzikálové tváře Dana Bárty. V hodinovém koncertě zazněly jazzové standardy, píseň z rockové opery Jesus Christ Superstar i ze zpěvákova alba Illustratosphere . Bárta si se svým pěveckým projevem, který není zatížen obvyklými manýrami popzpěváků, může dovolit zpívat téměř jakýkoli styl. Přesto se zdá, že právě jazzová inspirace je mu teď nejvlastnější, k jednomu z nejchytlavějších kusů tak patřil i duet se zpěvačkou Yvonne Sanchez . Kromě Bárty se na koncertě předvedli svými sólovými výstupy i jednotliví hráči doprovodné kapely, členové BalzarTria (Robert Balzar , Jiří Slavíček a Stanislav Mácha ), dále pak Filip Jelíne k na pozoun, Juraj Bartoš na trubku a Jaroslav Friedl na kytaru. (vel)
MASARYKŮV HUDEBNÍ SALON
Za Masarykova prezidentování se staly jeho Hudební salony proslulými, neboť měly ty nejlepší interprety a jako hosty tehdejší význačné intelektuální, politické, průmyslové a finanční celebrity. Jednou z hvězd byla i Ema Destinnová. Struny podzimu se snaží oživit tuto myšlenku a jako pokračovatelku Destinnové oslovily Evu Urbanovou . Její program sestával z čísel, která zpívala i její legendární předchůdkyně – árie z Libuše , Hubičky , Rusalky a Její pastorkyně a národní písně v úpravě Jana Masaryka. Z díla Leoše Janáčka ještě připojila krátký výběr z cyklu Moravská poezie v písni . Urbanová zpívala koncentrovaně a ve výborné pěvecké formě. Klavírním partnerem jí byl Jiří Pokorný , který sice spolehlivě doprovázel, ale jeho sólové výstupy nepřekročily standardní úroveň. (lub)
KRÁL PIZZICAT
Jedním z vrcholů Strun podzimu 2002 byl koncert romského houslového virtuosa Robyho Lakatose . V řadě „Crossover“ vystoupil se svou skupinou v přeplněné Míčovně Pražského hradu 5. 12. Ve skladbách, které většinou vybral ze své poslední desky „As time goes by“ (Jak jde čas), byl sice fenomenální Lakatos jasnou dominantou, výborní však byli všichni členové jeho bandu. Lakatos je skutečně výraznou interpretační osobností, jež se projevuje hlavně v rychlých, technicky těžko pochopitelných skladbách. Zvláště jeho neslýchaně rychlá pizzicata hraná několika prsty jsou zážitkem, který asi působí na kolegy houslisty dost deprimujícím dojmem. Příště by si Roby Lakatos zasloužil větší sál. (lub)
KONCERT PRO LABUŽNÍKY
Závěr mezinárodního festivalu Struny podzimu (17. 12.) patřil v rámci řady „Osobnosti klasické hudby“ pianistovi Ivanu Moravcovi , umělci, o jehož příslušnosti k této skupině nelze mít nejmenších pochyb. Večer, v němž zazněl Schumannův cyklus Dětské scény op. 15 , Chopinova Fantasie f moll op. 49 , Balada f moll op. 52 , díla Brahmsova a na závěr Debussyho suita Pour le piano , byl skutečnou lahůdkou, kterou si každý mohl jaksepatří vychutnat. Nuance mezi půvabnou poetikou, emocionálním vypjetím, hutností, graciézní elegancí a tryskajícími barvami předkládal Moravec bez sebemenšího zaváhání, z jedné polohy do druhé přecházel s naprostou přirozeností, jako průvodce vedoucí svou skupinu po vlastních vyšlapaných cestách. A navíc se danými, pro něj tolik známými, scenériemi ještě sám kochá. Člověku v tu chvíli, s pocitem hrdosti, dochází, že je svědkem výjimečných okamžiků, které se už nikdy nebudou opakovat a že takový umělec je něco jako „rodinné stříbro.“ (din)
