Prvním z koncertů sedmého ročníku „hradního“ festivalu Struny podzimu byl recitál violoncellisty Jiřího Bárty v bazilice sv. Jiří. Jiří Bárta je podepsán pod spoustou zajímavých projektů a nezapře svůj zájem o soudobou hudbu. V případě koncertu 13. 10. se stal jak dramaturgem, tak interpretem a aktérem světelných a výtvarných efektů Bořka Šípka . Koncert zahájily konkrétní zvuky ulice, nahrané v prostorách areálu Pražského hradu, které v průběhu koncertu zazněly ještě několikrát. Bazilika se proměňovala pod světelnými barevnými efekty a byla vyzdobena několika specifickými předměty Bořka Šípka (paravany, lampičky apod.). Dramaturgie se zaměřila ryze na výběr skladatelů 20. století (Messiaen, Pärt, Pokorný, Webern, Zemek-Novák, Gubajdulina, R. Strauss). Díky ztemnělému prostoru a komornímu obsazení (klavír Jan Čech , violoncella – Petr Hejný , Miloš Jahoda , Richard Žemlička , Jan Keller , sólo soprán z pásu Marie Hřebíčková ), měl celý večer mimořádně intimní až meditativní atmosféru. Na tom měl lví podíl především Jiří Bárta svým oduševnělým, koncentrovaným a technicky bezchybným a muzikálním projevem. Zajímavý nápad propojení konkrétních zvuků z ulice, ptačího zpěvu apod. se v některých skladbách lehce minul účinkem a působil poněkud rozpačitě. Stejně tak světelné efekty se vyčerpaly v průběhu prvních pár skladeb a pak se již barevné kombinace takřka opakovaly. Subjektivně viděno by se celý koncert bez těchto efektů obešel díky vynikající hře sólisty, na druhou stranu to bylo příjemné ozvláštnění, které rozhodně koncertu neuškodilo. Shrnuto: celkem byl koncert výjimečným a originálním zážitkem; pastvou pro uši, oči i ducha. (lef)
JAZZ V BACHOVI
Ve Španělském sálu se 17. 10. v rámci crossoverové řady uskutečnil koncert temperamentních pianistek Güher a Süher Pekinel a Jacques Loussier Tria . Turecké umělkyně, které upoutávají pozornost už tím, že jsou dvojčata, předvedly něco ze svého úspěšného projektu Take Bach , v němž jsou Bachova díla infikována jazzovými idiomy, ovšem tak, že je skladba stále posluchači čitelná. Interpretkám, hrajícím na dva klavíry, a Triu se podařilo i v honosně vyhlížejícím prostředí navodit (nejen díky osvětlení) skvělou atmosféru, Bachova hudba se jako chameleon proměňovala přímo před očima do nejrůznějších barev a odstínů. V závěru dokonce zněly tři klavíry najednou – patrné přece jen bylo, že se u pianistek jedná o odskok z klasické hudby, zatímco u synkopicky rozvlněného Jacquese Loussiera o letité blízké sepětí. Škoda jen, že pro crossover nezvolili pořadatelé civilnější a méně sešněrovanou platformu – Johanna Sebastiana Bacha by to jistě nepohoršilo. (din)
PRVNÍ DÁMA KLARINETU
Dne 26. 11. rozezněly Rothmayerův sál tóny hudby 19. a 20. století v podání izraelských umělců Sharon Kam (klarinet) a Itamara Golana (klavír). Zdá se, že tento druh repertoáru sedí Sharon Kam jako ulitý. V průběhu koncertu několikrát vyměnila klarinet, aby tón linoucí se z nástroje byl ještě krásnější a pro danou skladbu vhodnější. Už první tóny Schumannových Fantazijních kusů přesvědčily posluchače, že před nimi stojí skutečná umělkyně. Dokonalé legato, krásný, téměř bezdechý tón, jemná piana, ale především obrovská muzikalita, inteligence, temperament a kultivovaný projev – to je jen pár slov, které mě k hudebnímu projevu Sharon Kam napadají. To vše by ale nebylo možné bez zcela samozřejmého technického nadhledu. (Svou technickou bravuru předvedla mladá umělkyně v přídavku – Il Carnavale di Venezia Alamira Giampieriho). V Tématu s variacemi Jeana FranĆaixe si Sharon Kam pohrávala s tóny a doslova s nimi komunikovala. Radost z hudby se přenesla i do podobně laděné skladby Josepha Horovitze. Po přestávce zazněly Dance Preludes Witolda Lutoslawského a Sonáta pro klavír a klarinet Es dur Johannesa Brahmse, která byla v podání Sharon Kam skutečnou lahůdkou. Itamar Golan spolupracuje se Sharon již jedenáct let a na jeho procítěném a přesném doprovodu je to znát. Jedinou výtku mám k ne příliš profesionálnímu průvodnímu slovu k programu. Celý koncert byl však opravdu mimořádným a ojedinělým hudebním zážitkem. (lef)
Druhou část recenzí najdete v HARMONII 2/2003.
