úterý, 18. září 2018

Hradní kouzla...

Napsal(a) 

 , foto Milan Mošna, Václav Hodina foto: Milan Mošna, Václav Hodina

…nemyslím tím imaginární kouzla Správy Pražského hradu nebo Kanceláře prezidenta republiky, protože na nich nic kouzelného není a umějí maximálně vykouzlit z Hradu nedobytnou pevnost, ale koncert PKF – Prague Philharmonia 14. září ve Španělském sále, jímž orchestr zahájil pod vedením uměleckého šéfa Emmanuela Villauma 25. koncertní sezonu. Hned prvním koncertem dal sebevědomé razítko slovům ředitele PKF Radima Otépky, jenž prohlašuje, že sezona „opět nabídne plnou paletu barev, rozmanitých hudebních slohů a uměleckých variací“.

Vstup byl klasicko romantický, ozvláštněný barvami impresionismu -  mihotavé barvy neoklasicky laděné suity z baletu Má matka husa Maurice Ravela. Potom houslový hit – Bruchův Houslový koncert g moll – a po pauze Beethovenova 4. symfonie  B dur. Program posluchačsky vstřícný, který má však daleko do nenáročnosti.

Jakkoliv dobře znám charismatičnost orchestru, bezprostřednost projevu, muzikálnost jeho členů, přesto mě Ravel svou něhou nadchl. Jsem si jist, že značný podíl na skvostném výsledku měl dirigent a že nejspíš dokázal „svoje ovečky“ získat pro své vidění Husy. Bezpochyby nejlepší živé provedení, jehož jsem byl svědkem!

 , foto Milan Mošna, Václav Hodina foto: Milan Mošna, Václav Hodina

Zvukovou apartnost přenesl dirigent i do „doprovodu“ Brucha. Centrem však byla přirozeně korejsko-americká houslistka Sarah Chang (1980). Díky mimořádnému nástroji (Giuseppe Guarneri z roku 1717) a dispozicím učinila z Brucha kouzelný zážitek. Celek sice nebyl interpretačně převratný, ale v rámci formy byla natolik svobodná a jakoby impresivní, že mi připomněla pojetí Anne-Sophie Mutter. Vezměme si první větu. Úvod nepatrně pomalejší, než je zvykem, hlavně ale maximálně zpěvný, pak strhující Allegro (spíše bez moderata) a i v rámci něho prudké kontrasty. Adagio mazlivé, pro mě až příliš. Hodně energické finále. Spíše efektní nežli efektivní pohyb na pódiu. Sympatická byla její hra tutti v první větě. Jedno překvapení mi však Sarah Chang přichystala. Ačkoliv má housle naprosto mimořádných kvalit a její tón má přímo erotický rozměr, přesto tomu neodpovídala sílu zvuku. Nechci z toho nic vyvozovat, protože bych ji musel slyšet vícekrát a v jiných sálech. Musím dodat, že její nahrávka pro již neexistující label EMI Classics (klasickou část EMI pozřela firma Warner Music) s Kurtem Masurem a Drážďanskou filharmonií je přece jen nepatrně více uspokojivá.

Pan Villaume zařadil na úvod sezony sympaticky méně hrávanou Beethovenovu symfonii. Čtvrtá se více hodila do zvukově labilního prostoru hlavního koncertního sálu Pražského hradu. Hudba kouzelně prozářená pozitivním přístupem členů orchestru v čele s výborným koncertním mistrem Janem Fišerem. Oč střídmější byl symfonickým zvuk, o to více jsem slyšel muzicírování a viděl potěšení z hudby. Byl to večer plný kouzel.  

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.