Posledním abonentním koncertem Filharmonie Hradec Králové sezony 2009/2010 bylo provedení Mahlerovy 9. symfonie D dur (27. 5., Sál Filharmonie Hradec Králové). Anticipací byl Mozartův Koncert pro dva klavíry Es dur K. 365 , v němž se velmi dobře zhostili sólových partů Ivan Klánský a Helena Suchárová . Nejlepší byla třetí věta, úvodní Allegro mohlo být svižnější a Andante úhozově vzdušnější.
Mahlerova symfonie, jejíž premiéry v roce 1912 se skladatel už nedožil, patří k jeho interpretačně nejchoulostivějším skladbám. Není snadné dát jasné kontury strukturálně složité partituře, melodicky spíše skromnější, tematickým rozostřením směřující k atematičnosti, zato rytmicky a tektonicky bohaté. Andreas Sebastian Weiser měl jasný názor a orchestr jej v rámci svých možností úspěšně realizoval. Výborně dopadla úvodní, zdánlivě beztvará věta, kde se dirigentem dobře motivovaní hráči snažili o co největší přesnost a zvukovou transparentnost. Příjemným překvapením byla i druhá, ländlerová věta. Měla správnou dávku lehkosti, nadsázky a ironie. V třetí větě mohl dirigent přinutit orchestr k pečlivěji vypracovaným agogickým detailům. Parodičnost této části by si zasloužila větší nadhled a odpoutání se od samozřejmého zvládnutí not. Vrcholem symfonie je obrovité Adagio, které je asi právem možné chápat jako skladatelovo rezignující rozloučení se životem. Vstupní unisono smyčců bylo ještě patřičně intenzivní, ale pak začal orchestru docházet dech a koncentrace, možná se dostavila únava, vršily se chyby a sugestivnost tohoto monolitu tak byla poněkud narušena. V závěru vzala za své (zvláště v primech) i intonace. Nicméně za dramaturgicky odvážné uvedení u nás méně hrané Mahlerovy symfonie si zaslouží hradecký orchestr uznání. A poděkování musí mířit i k auditoriu. Publikum krajského města se svou otevřeností a připraveností vyrovná metropoli. Zdravým patriotismem pak Prahu zahanbuje.
