Adjektivum mezinárodní může mít i význam světový. Pražské jaro se poctivě snaží toto synonymum naplňovat kvalitním obsahem. Někdy se to daří, někdy ne. Letos se to v oboru houslí víceméně podařilo. Slyšel jsem tři zajímavé výkony a o zážitek z nich se chci podělit.
15. 5. – Josef Špaček (Rudolfinum). První celovečerní recitál na festivalu jej asi přivedl k touze ukázat šíři interpretačních schopností, flexibilitu, cit pro styl. Proto vějíř skladatelů a stylů – Bach, Mozart, Saint-Saëns, Prokofjev, Rogerson a přídavky od Kreislera a Suka. Opěrnými body nebyl velkoryse zastoupený Camille Saint-Saëns (že by vklad do francouzského Pražského jara?), ale Bach a Prokofjev. Bachovu Chaconnu z Partity d moll (BWV 1004) hrál soudobě, jak to často od špičkových houslistů a houslistek slýchávám, neokázale, spíše uhlazeně, bez excesů s dobře zvoleným základním tempem. Sice trochu při zdi, ale určitě jsem lepší podání od českého houslisty už léta neslyšel. Musím však dodat, že do výjimečnosti unikátního bachovského večera Gila Shahama na festivalu Struny podzimu 2009 měl daleko. Příkladná, stylově přesná byla spolupráce houslisty s pianistou Miroslavem Sekerou v Mozartově Sonátě e moll (KV 304), kdy byla úspěšně respektována rovnocenná pozice klavíru. Volbu přídavkové Lullaby Špačkova vrstevníka Chrise Rogersona vnímám jako úlet houslisty a možná dárek kamarádovi. Jiné vysvětlení pro volbu krotkého, tuctového dílka mě nenapadá. (Autor byl přítomen.) Dvě díla Saint-Saënse – dva světy. Caprice d’apres l’étude en forme de valse, upravená Ysaÿem z klavírního originálu pro housle s doprovodem klavíru, je velmi atraktivní virtuózní prskavkou, která by byla v jiné dramaturgické koncepci recitálu osvěžením. Pan Špaček ji s velkým espritem suverénně vystřihl. Sonáta č. 1 d moll z roku 1885 je diskutabilním pokusem vytvořit základní dílo francouzské houslové literatury. O rok pozdější Franckova sonáta ukázala, že to byla marná snaha. Nicméně oba interpreti se sympaticky snažili vtisknout hudbě punc výjimečnosti. Vrcholem večera byla Prokofjevova Sonáta pro sólové housle D dur, op. 115. Mimořádná hudba v mimořádném výkladu! Hlavním problémem byla koncepce recitálu, problémem nadstandardního výkonu Josefa Špačka pak bylo, že nebyl na festivalu sám. Srovnání s Renaudem Capuçonem a Janine Jansen bylo nemilosrdné.
28. 5. – Renaud Capuçon ( Rudolfinum). Recitál jednoznačně nejlepšího současného francouzského houslisty byl přehledný, jasný a drtivý. Tři gigantické skladby, tři samostatné houslové vesmíry. Na úvod mě ohromila Bartókova Druhá sonáta. Podobně jako u Janáčka žádný zbytečný tón, geometricky jasné kontury, sofistikovaný vliv folkloru, silná melodika, mnohdy drsné harmonie… a do posledního tónu promyšlený výkon houslisty. Umělecky rovnoprávná byla interpretace půvabné (a neuvěřitelně štíhlé) gruzínské klavíristky Katii Buniatišvili. V následující Beethovenově Sonátě F dur č. 5. , op. 24, později nazvané „Jarní“, už její vklad nebyl tak strhující. Nezdálo se mi, že by jí byl svět klasicismu tak blízký jako například Brendelovi, Lewisovi či Barenboimovi. Ale její netrpělivost a bohatou pedalizaci omlouvá její mládí. Naopak Capuçon měl opět promyšlenu každou notu a hrál na úrovni největších současných mistrů. Rovnocenným pandánem k Bartókovi byla Sonáta A dur Césara Francka – opět nečekané detaily, pestrý rejstřík dynamických a smykových kontrastů. Vskutku strhující podání vrcholu sonátové tvorby jeho rodné země. Za nadšený aplaus se odměnil třemi přídavky – Liebesleid Fritze Kreislera, Bartókovým Rumunským tancem a prostě, bez boulí zahraným Dvořákovým prvním Romantickým kusem.
17. 5. – Janine Jansen (Obecní dům). Jestliže recitálovým vrcholem festivalu byl Renaud Capuçon, sólově orchestrální dominantou se stalo provedení Prokofjevova Druhého houslového koncertu g moll Janine Jansen. Jedna s aspirantek na královnu houslí má bohatý a mocný tón, který v setině vteřiny hravě ztlumí do pavučinového pianissima plného energie. Koncert hraje letos i v souvislosti s nahrávkou pro firmu Decca často s řadou orchestrů. Ukázalo se, že Mnichovská filharmonie s Lorinem Maazelem, kterému jako by odcházely síly, nebyla ideálním partnerem. Na některých místech první a druhé věty je dokonce musela Jansen táhnout dopředu. Naštěstí její provedení bylo tak sugestivní, že byl nakonec výsledek jednoznačně pozitivní. (Hudbou jakoby z jiného světa pak bylo Andante assai…) Podivný výběr z Prokofjevova Romea a Julie se nudně vlekl, neměl drive a skladatelem žádané kontrasty. Orchestr má výborné hráče (skvělé smyčce), ale Maazel měl bohužel daleko do akčního, aktivizujícího dirigenta, který tvoří. Podobné to bylo u Brahmsovy Druhé symfonie, která byla těžkopádná a občas až dýchavičná. Maazelův legendární předchůdce Sergiu Celibidache měl také rád „nekonečně“ pomalá tempa, ale hudba mu pod rukama rozkvétala, žila, dýchala a „voněla tisícerými vůněmi“. Nebyl to špatný Brahms, ale Praha zažila lepší provedení jeho symfonií.
