čtvrtek, 30. květen 2019

Houslista Milan Al-Ashhab svůj pražskojarní debut pojal jako prezentaci hráčské virtuozity

Napsal(a) 

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Dramaturgie MHS Pražské jaro v letošním roce aktuálně reagovala na další z úspěchů mladých českých houslistů na předních zahraničních soutěžích. Ve středu 29. května se v pozdně večerním Nokturnu v pražském Rudolfinu představil čerstvý vítěz soutěže Fritze Kreislera ve Vídni, teprve šestadvacetiletý Milan Al-Ashhab. Za klavírního doprovodu Adama Skoumala přednesl výběr z převážně virtuózních skladeb Nathana Milsteina, Ernesta Blocha, Maurice Ravela, Heinricha Wilhelma Ernsta a Franze Waxmana. V programu nechyběla ani efektní skladba Djinnia od Adama Skoumala, jehož Cikánské melodie pro housle a klavír v přídavku celý večer také efektně zakončily.

Milan Al-Ashhab na sebe jako talentovaný houslista upozorňoval už od dětského věku na mnoha houslových soutěžích. Je to mimo jiné ideální „soutěžní typ“. Umí se dobře vypořádat s nervozitou, svou hru má pod kontrolou a v množství jiných kvalitních výkonů soupeřů si body navíc získá dech beroucí hráčskou technikou. Jeho hru v loňském roce ocenila první cenou nejen porota soutěže Fritze Kreislera ve Vídni. V březnu 2018 získal rovněž 1. cenu ve finále soutěže New York Concert Artists & Associates, která mu přinesla recitálové vystoupení v sále Berlínské filharmonie a debut v newyorské Carnegie Hall. Tedy úspěch a prestižní pódia, o kterých se mnohým velkým talentům pouze sní. Přesto se teprve v budoucích letech ukáže, jestli Milan Al-Ashhab svůj hvězdný nástup kariéry skutečně obhájí. Po včerejším koncertě jsem si vyslechla pochvalný názor, že „takhle tady nikdo nehraje“. Ano. Máme tu ještě ono „ALE“. Vše záleží na tom, jestli Milan Al-Ashhab dokáže přesvědčit také jako skutečná interpretační osobnost. To se podle mého včera na Pražském jaru bohužel nestalo.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Je třeba dodat, že Milan Al-Ashhab není jediným českým vítězem slavné vídeňské soutěže Fritze Kreislera. Z minulého ročníku si přivezl vítězství houslista Jan Mráček, kterého jsme ale měli možnost při mnoha příležitostech již slyšet v rozličném sólovém i komorním repertoáru. Milan Al-Ashhab svůj pražskojarní debut postavil na programu, který nejčastěji zařazoval na svých koncertech v době přípravy na soutěž ve Vídni. Bohužel z hlediska debutu na tak významném festivalu jako je Pražské jaro se ale nejednalo o zcela šťastnou volbu. Dramaturgie programu byla velmi monotónní, výhradně zaměřená na ukázku virtuózní techniky (N. Milstein: Paganiniana, E. Bloch: Nigun, A.Skoumal: Djinnia, M. Ravel: Sonáta pro housle a klavír, Kadiš, H. W. Ernst: Poslední růže a F. Waxman: Carmen Fantasie). Právě zvukově odlehčená technická vybavenost je Al-Ashhabovou nejsilnější devízou. Al-Ashhab oslňuje v lehkých pasážích, skocích i flažoletech, nicméně díky absenci hudebně i zvukově kontrastních děl se v průběhu koncertu začal vytrácet i efektní dopad jinak dech beroucí virtuozity. Milan Al-Ashhab za svou skvělou techniku vděčí nejen svému talentu, ale především pedagogům – na ZUŠ v Mostě se o jeho hudební začátky starala Květoslava Hasilová a od roku 2012 Prof. Ivan Štraus na pražské HAMU (v současnosti i Peter Schuhmayer na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni). Je ale určitá hranice, za kterou již pedagog nemůže, a to jsou tělesné dispozice i hudební osobnost samotného žáka. Bohužel, housle ve Dvořákově síni někdy zněly zvukově nedostatečně i monotónně bez větší barevnosti. Nebyla to otázka nekvalitního nástroje, ale místy i příliš lehké pravé ruky, díky níž sice vycházely lehké pasáže a flažolety, ale tón v melodických linkách nezněl dostatečně dramaticky a intenzívně. Bylo to cítit především v melodických skladbách Nigun E. Blocha i v Ravelově Kadiš. Virtuozita v sólových skladbách Paganiniana a Poslední růže byla sice strhující, ovšem v neuvěřitelné rychlosti se pasáže ve velké Dvořákově síni až slévaly a bohužel i tady je třeba připomenout poměrně zásadní věc – technika má totiž sloužit výhradně jako prostředek k vyjádření hudebního obsahu. Chyběla větší hudební rafinovanost a zaměření na hudební obsah. Milan Al-Ashhab je bezesporu velkým muzikantem. Jeho Kadiš sice mělo zvukové rezervy, nicméně velmi dobře vystihl charakter této modlitby za zemřelé, náladu zoufalství i zármutku. V první větě Ravelovy sonáty vytvořil nádhernou klidnou atmosféru podtrženou lehkým tónem, kdy téměř nepoužil vibrato.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Šťastnou volbou je pro tohoto bezesporu mimořádně talentovaného mladého umělce spolupráce se zkušeným klavíristou Adamem Skoumalem. Tento skvělý sólista, komorní hráč a skladatel v jedné osobě je především obrovský muzikant, který umí svého spoluhráče skvěle podpořit. Velký úspěch měla již tradičně jeho skladba Djinnia pro housle a klavír premiérovaná již v roce 2008 houslistou Shlomo Mintzem, inspirovaná pohádkou z Tisíce a jedné noci, kdy se housle ujaly ztvárnění ženské verze skřítka Džina. Je až úsměvné, jak se každý z řad houslistů a violistů, se kterými Skoumal hráčsky spolupracuje, ochotně učí jeho díla. Jsou posluchačsky vděčná, mají v sobě velký náboj inspirovaný exotickou tematikou, a tradičně sólistovi dávají velké možnosti uplatnění hráčské virtuozity. Závěr byl skutečně strhující a Skoumal Al-Ashhaba skvěle podpořil. Ostatně skutečně málokdo z klavíristů si dovolí ve Waxmanově Carmen odložit noty a tento obtížný klavírní part (pamětně i technicky…!) hrát zpaměti. Skoumal si slavné rytmy a melodie Carmen doslova užíval a jako skladatel i zkušený hráč rafinovaně vyzdvihoval harmonicky zajímavé postupy. Skutečně klobouk dolů před jeho klavírním uměním, a přes výše uvedené výhrady, klobouk dolů i před hráčskými schopnostmi hlavního protagonisty večera, Milana Al-Ashhaba. Se svými technickými schopnostmi má otevřené dveře na všechna světová pódia. Bude záležet na hudební múze, jestli ho povede dále správnou cestou. Věřme, že ano, má pro to veškeré předpoklady.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.