Houslista John Holloway s brněnským Czech Ensemble Baroque

Pátým koncertem sezony 2015/2016 pokračoval 18. února cyklus Bacha na Mozarta, který v Brně pořádá Czech Ensemble Baroque. Tentokrát v Besedním domě představil houslistu Johna Hollowaye. Tento anglický hráč na barokní housle má za sebou úspěšnou dráhu na poli staré hudby, patří k předním hudebníkům, kteří se ve Velké Británii věnovali staré hudbě už od sedmdesátých let. Vyučoval na prestižních školách v Evropě a USA, získal celou řadu ocenění, z řady jeho nahrávek vynikají ty biberovské, zejména Růžencové sonáty. Za zmínku stojí i jeho CD s neznámými skladbami z Liechtensteinovy sbírky, které spolu s loutnistou Nigelem Northem, gambistou Jaapem ter Lindenem a cembalistkou Barbarou Marií Willi natočil roku 1999 přímo na zámku v Kroměříži a které získalo rovněž několik cen (Harmonie tehdy otiskla rozhovor s umělci připravený během natáčení).

John Holloway nyní více spolupracuje s českými hudebníky, žije totiž v Praze. Czech Ensemble Baroque ho přizval do programu skladatelů pozdního baroka, kteří se přátelili, znali nebo vzájemně inspirovali; pod vlivem okolností z nich bohužel vypadla skladba J. S. Bacha. Zaznělo Concerto grosso in F op. 3 č. 4 Georga Friedricha Händela, stručné, ale virtuosní Vivaldiho Concerto in D op. 3 č. 1 ze sbírky L´Estro armonico pro čtvery housle, violoncello, smyčce a continuo, Telemannova suita Burlesque de Don Quixote s půvabně zvukomalebnými částmi a pak Zelenkova Simphonie à 8 concertanti. Především jsem ocenila skvělou souhru a přizpůsobení českých a slovenských hudebníků Johnu Hollowayovi. Ten řídil soubor od prvního pultu primu, v protější skupině stál vynikající slovenský houslista Peter Zajíček. Ve skladbách se nástroje představily drobnými koncertantními úseky, ze smyčců však rušil zvuk houslí Elen Machové, v Zelenkovi nebyly technicky zvládnuty hobojové „vyhrávky“ (Rastislav Kozoň).

John Holloway a CEB, foto Jolana Halalová

Czech Ensemble Baroque zněl lehce, jemně, kultivovaně, nikoli razantně a tvrdě jako některé soubory staré hudby, hrál jako jedna duše. Každá skladba – ač všechny pozdně barokní – zněla trochu odlišně, s jiným výrazem. Zmíněnými kvalitami se mi tento koncert moc líbil. Závěrem jen dvě poznámky: z ohlášeného programu vypadla Bachova suita, pořadí skladeb bylo změněno, ale to nezaregistrovali kostýmovaní moderátoři, kteří přesto před druhou polovinou koncertu odříkali naučený text s původním pořadím skladeb. Cyklus Bacha na Mozarta je přínosný, ale přece jen by pořadatelé tak zajímavých koncertů měli věnovat větší pozornost programům. Tento večer byl v programu označen jako recitál (přitom o recitál nešlo) s datem 18. března, nikoli února, text i dále potřeboval ještě jednu korekturu.

Sdílet článek: