pondělí, 15. prosinec 2008

Host filharmonické sezony

Napsal(a) 

V České filharmonii se stává dobrým zvykem, že když odjede orchestr na dlouhé turné, nahradí ho jiné těleso. Tentokrát byl host skutečně renomovaný. Norddeutscher Rundfunk Sinfonieorchester Hamburg (NDR) patří totiž dle mého názoru do velké rozhlasové trojky (Londýnští symfonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu). Přijel se svým šéfdirigentem Alanem Gilbertem , který se příští rok stane šéfem Newyorských filharmoniků. (Jeho datum narození, 1967, by mohlo být pro Českou filharmonii v souvislosti s novým designovaným šéfem zajímavou informací.) Ve dnech 28. a 29. února zaznělo v pražském Rudolfinu v úvodu další dílo finského skladatele Magnuse Lindberga Arena - zvukomalebná kompozice s horizontálně vrstvenými strukturami; prostě hra s tóny bez hlubšího semantického ukotvení. Měla snad charakterizovat vstup do areny, přičemž je otázkou zda sportovní, toreadorské nebo gladiátorské. Efektní entrée večera vystřídal Houslový koncert d moll op. 47 dalšího Fina, Jeana Sibelia, který lze hrát různým způsobem. Sólistka, gruzínská houslistka Lisa Batiashvili , jej interpretovala v podstatě v rámci tradice. Je neuvěřitelné, kolik je v této drobné houslistce výbušnosti, energie a kolik nádhery dostane ze svých stradivárek; samozřejmě na bázi bezchybné techniky. Temperamentní dirigent jí byl s orchestrem dokonalým partnerem. Je pro nás štěstím, že prožíváme dobu, kdy se na počátku 21. století etablovalo tolik skvělých houslistek, jako jsou kromě Batiashvili například Julia Fischer, Janine Jansen nebo Chloë Hanslip. Pro mě to byla vrcholná houslová událost celé sezony České filharmonie.

Brahmsova Symfonie č. 2 D dur op. 73 nemohla od německého orchestru této úrovně dopadnout špatně. Dechy byly famózní, bohatě obsazené smyčce (18 primů) byly lahodně kompaktní, vše bylo přesné a bezchybné. Když však posuzuji Gilbertovu koncepci prizmatem vrcholných kreací, tak jsem nemohl přeslechnout překvapivé frázování, dynamiku a občas zbytečné "sekání" v mikrotektonice. Nicméně to byl večer, na který dlouho nezapomenu.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.