OSTRAVA
Kdo shlédl operní představení Nápoj lásky v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v první premiéře 12. 3. 2005, musel mít hořkobolný pocit. Nabízí se hned několik otázek, které nelze jednotlivě zodpovědět. První by zněla, proč si dramaturgie zvolila Gaetana Donizettiho a jeho známou komickou operu.
Připomeňme, že v Ostravě byla nastudována již před 20. léty a že její volba může souviset s nostalgickou vzpomínkou Luďka Golata na vlastní pěvecký výkon. Současný šéf Národního divadla moravskoslezského a režisér totiž v roce 1985 v témže divadle alternoval roli Dulcamara. Tehdy zazněla v češtině. Současná technika a zvláště móda uvádět opery v originálních zněních nutí divadla promítat (v Ostravě ručně přehazovat) český text na čtecích cedulích. Každá přednost má svá úskalí. Když odmyslíme průvodní problémy (text umístěný na okraji jeviště, který je v zadních řadách nečitelný), zůstává otázkou, jak lze skloubit statiku vizuálního sledování textu s „experimentálními“ režijními pokusy rozpohybovat sólisty a operní sbor a zatahovat je mezi diváky. Problém je v tom, že když pečlivě čtete text a posloucháte hudbu, vnímáte periferně, nejste připraveni na sledování nečekaného jevištního pohybu a přebíháte očima z místa na místo. To vás po čase obtěžuje. Režijní naschvály a snaha zaujmout k nastudování jakýsi životní nadhled mění operní provedení v taškařici, místy se připomínají operetní nebo zábavné výstupy.
Druhý okruh problémů se váže k proporcionalitě hudební, pohybové a scénické složky. Hudební nastudování olomouckého dirigenta Tomáše Hanáka se mi jeví nevyrovnaně. Dirigent jako kdyby byl zaskočen velikostí ostravské opery a chtěl nahradit deficit zkušeností tím, že vložil do svého úsilí forte. Pod jeho vedením se snad ani nezpívalo pianissimo. Tam, kde sólisté vládnou plným tónem a suverénní jistotou v náročných koloraturách, jako třeba Adina Agnieszky Bochenek , to nevadí, avšak již u Bogdana Kurowského v roli Dulcamara vnímáme silněji intonační nepřesnosti a pro Markétu Ondruškovou (Gianetta), nebo Luciana Mastra (Nemorino) tento typ vedení znamená propad. Za těchto okolností bylo potěšitelné, že Alexander Podolchov v roli Belcorea se držel své osvědčené „ruské“ pěvecké techniky a nic nezkazil.
Pohybová složka operního představení Nápoj lásky stojí za pozornost nejen proto, že je provokující ve svých výkonech (vynikající Olga Borisová-Pračiková v roli Tmavovlasé primabaleríny), ale také pro svou razantnost, která plyne z dominantního postavení Tamary Černé a Igora Vejsady . Oba umělci se skvěle osvědčují v klasickém baletu, v operních představeních mohou vstupy působit až disharmonicky.
Je až zarážející, jak kontrastně vyznívají části celku. Zatímco výrazná scéna Jana Maliny byla svou barevností a jarní prosvíceností tím hřejivým „akordem“, stylová nejednotnost kostýmů, které připomínaly starší inscenace Ä la „co dům dal“, působily rušivě. Celek vyzníval tak, že Helena Anýžová se s Jaroslavem Malinou nemohou domluvit.
Nápoj lásky nebyl v ostravském nastudování tím slavným elixírem radosti a životní pohody, ale spíše hořkým bolehlavem, po jehož pozření vyhledáte tišinu a pianissimo.
