Česká filharmonie se představila po prázdninách Mahlerovou Druhou symfonií velmi dobře. Ještě lépe se uvedl Manfred Honeck , který se tímto prvním koncertem 113. sezony (5. 9.) ujal funkce hlavního hostujícího dirigenta – mimochodem momentálně jediného stabilního článku v uměleckém vedení tělesa. Šéfdirigenta orchestr nemá, respektive má se jím za rok stát Eliahu Inbal, a na místo ředitele bylo vypsáno výběrové řízení, přičemž počátkem září ještě nebylo známo, zda se Václav Riedlbauch bude o tuto pozici znovu ucházet.
Mahlerovu monumentální partituru Honeck rozezněl s obrovským osobním nasazením, které se ovšem naštěstí neprojevovalo ani tak v prvoplánově viditelné rovině na dirigentském stupínku, jako spíše pod ním – ve vyzařované vnitřní naléhavosti, ve zřetelně vyvíjeném tahu a ve výsledné přesvědčivosti vývoje hudebního proudu i významu slyšeného. Symfonii předestřel rakouský umělec s filharmoniky možná celkově o něco věcněji, bez zdůraznění té nejniternější mystiky, ale přesto se zdrcujícím i povznášejícím účinkem. Co bylo zřejmé od počátku díla, bylo důsledné a náročné podchycení míst potenciálních obtíží – a tak se například ve vzácné jednotě souhry a společného cítění ozývaly zejména náhlé rychlé komplikované unisonované vpády smyčcových nástrojů či strhujícím způsobem gradované výrazové a dynamické vrcholy skladby. Zmíněnou střídmost v rovině obsahu hudby vyvažovala místy značná expresivita a hlavně zjevná spektakulárnost koncepce, aniž by šlo o vnějškové efekty. Ohromující, k maximu stupňované dynamické vrcholy, stejně jako naopak zámlky s hudbou znějící za scénou, vycházely logicky z průběhu a podstaty díla; nesoustřeďovaly tedy pozornost samy na sebe, ale sloužily dotvoření komplexnosti dojmu. V evidentní logičnosti rozvržení a přesnosti výstavby symfonie, a co je ještě důležitější – i ve věrnosti základním a důležitým autorským směrům výrazu, v přístupu prostém jakékoli svévole, spočíval hlavní přínos Honeckova výkladu. Lehké zklamání z matnějších výkonů obou sólistek, jimiž byly Christina Landshamer a Iris Vermillion , není v této souvislosti zásadním problémem, stejně jako jím nebyl stesk po Pražském filharmonickém sboru, vytěsňovaném v poslední době při koncertech ČF až příliš často Českým filharmonickým sborem Brno . Honeck dovedl hudbu ke klimaxu i katarzi a dosvědčil, že je silnou uměleckou osobností, právem čím dál víc žádanou. Snad filharmonii bude inspirovat i při dalších setkáních, jichž je během sezony ještě několik.
