Kadiš znamená v hebrejštině modlitbu za mrtvé, ke zvyklostem ritu ovšem odedávna patřilo, že explicitně zmínit slovo smrt nebylo považováno za košer. V tomto smyslu nebyl košer ani původní text Leonarda Bernsteina, který autor připojil ke své 3. symfonii , komponované v letech 1961–1963 (s osmiletým zpožděním oproti původní zakázce). Ale byl to text dobře zaopatřeného amerického Žida středního věku, který měl jakousi univerzální platnost. Nebyl o holocaustu, jeho tématem byl lidský úděl obecně, ve filosofické rovině, tedy jakési volné pokračování Bernsteinovy 2. symfonie inspirované poémou W. H. Audena Věk úzkosti. Docela rozumné rozhodnutí od rozzlobeného yankeeho z Manhattanu, který si do té doby mohl o holocaustu tak akorát číst. Možná právě proto je Bernsteinův theologický zápas s Bohem působivou osobní výpovědí, že postrádá vyhraněné autobiografické momenty. Symfonie Kadiš pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, soprán a vypravěče nalezla nicméně své tragické motto při prosincové premiéře roku 1963 v Tel Avivu, kdy byla aktuálně dedikována památce J. F. Kennedyho, zavražděného o měsíc dříve. Bylo to předznamenání natolik sugestivní, že při provedení ve Washingtonu roku 1981 se Bernstein na dirigentském stupínku neubránil slzám, když – dle soukromého doznání – se mu před píšťalami varhan sálu Kennedyho Centra zjevily postavy Johna a Roberta Kennedyho a jeho ženy, jež představovala v původní verzi Vypravěčku.
V pražském Rudolfinu byla 7. a 8. června provedena verze opřená o textaci Simona Pisara. Libreto Kadiše má dosti složitou genezi. Ani Bernsteinova dcera Jamie neodolala a po smrti otce zaplavila hutný text balastem osobních vzpomínek na tatínka, které starozákonní poselství silně trivializují. Takto se dávala symfonie celá devadesátá léta, než přišel Simon Pisar , inspirován událostmi 11. 9. 2001 se zcela novou verzí. Zatímco původní text obsahoval řadu pasáží v aramejštině, Pisarův text je anglický, ale v Izraeli, kde je dílo přirozeně velmi populární, se dává v aškenazi, obsolétním polském dialektu hebrejštiny. Nikdo nerozumí, ale je to prý autentické. Dodejme ještě, že Vypravěče měla představovat žena, podle původní představy, později Bernsteinem opuštěné.
Večer zahájila Šeherezáda , písňový cyklus Maurice Ravela z roku 1903, jehož sopránový part, stejně jako potom v Kadiši, přednesla Pavla Vykopalová – přes vcelku slušnou úroveň provedení v kontextu takto koncipovaného večera stěží něco více než úvodní zahřívací číslo. Pozornost byla logicky upřena k nově otextované symfonii – tím spíše, že tato byla , a nedvojsmyslně, o holocaustu. Téma jako břitva, a přece byl výsledný dojem z díla více než rozpačitý. Abych předešel omylu: nepopírám ani v nejmenším holocaust, popírám jen platnost uměleckého díla, do jehož struktury byl ex post holocaust implantován tak, jak to učinil Simon Pisar, významná osobnost mezinárodního práva, poradce amerických prezidentů a autor působivých knih o holocaustu, který svůj text, založený na výlučně osobních zážitcích, bohužel i sám recitoval. Podle vlastních slov byl od počátku velmi překvapen tím, že se v díle inspirovaném Kadišem skladatel, uprostřed 20. století, nezabýval „největší katastrofou, kterou kdy spáchal člověk na člověku, tedy holocaustem“. A karatelsky dodává, že „nesmírná hloubka této tragédie měla od počátku stát v centru této symfonie.“ Pochybení svého blízkého přítele se rozhodl po dlouholetém váhání napravit. Je ovšem pravda, že Bernstein sám nebyl spokojen s originální verzí. Moc se v ní prý mluvilo. Roku 1977 dílo zkrátil, provedl řadu hudebních škrtů a trochu ubral na mnohomluvnosti textu. Je dále pravda, že rozhodl-li se Pisar tematizovat holocaust, věděl lépe než kdo jiný, o čem je řeč. Jako jediný z celé rozsáhlé rodiny přežil, když se mu zázrakem podařilo uprchnout z pochodu smrti. Prožité hrůzy z něj však básníka neučinily, což dokazuje všude, kam se svou verzí zavítá. Spousty slov, malých patetických slovíček, jimiž je, proti autorovu záměru, nyní prošpikována snad každá tišší pasáž, rozrušují celkovou tektoniku a přispívají k nevyváženosti obou složek, což vynikne po Bernsteinově krácení tím více. Absence jakékoli metaforičnosti, hřímavě apelativní přednes, amatérské máchání pažemi, jež by vedlo k diskvalifikaci již v prvém kole Wolkerova Prostějova – to vše předurčuje tento v jiném kontextu snad impozantní verbální projev spíše někam na půdu OSN. Pokud jde o sám holocaust, tohle jeho pověsti příliš neprospívá, domnívám se nesměle, nejsa politikem – zato zcizení Bernsteinova díla, tvrdím pevně, je opravdu obludné. Ani v nejmenším neobhajuji původní text, dílo je díky němu již v originální podobě silně problematické, ale v plačtivě soběstředné verzi Simona Pisara je až odpuzující.
Bernstein měl pravdu: moc se tu mluví. Přitom jeho hudba dokáže říci vše, co má na srdci, a s otřesnou silou. Kdyby býval žil dost dlouho na to, aby tuto zdravou myšlenku dovedl do důsledků, patrně by svou Třetí symfonii nakonec zbavil textového balastu úplně. Teď se tu mluví ještě více. Simon Pisar na nás hřímá, že má právo mluvit za všechny mrtvé. To bez nejmenších pochyb, nemyslím však, že s tímto právem naložil nejlepším způsobem. Izraelský dirigent Eliahu Inbal u pultu dobře připravených Českých filharmoniků přistoupil ke košaté partituře, plné metrorytmických záludností, s velkorysým respektem. Čitelnost hutně traktovaných ploch tím pravda utrpěla, ale tektonické svorníky díky jeho velké zkušenosti s vokálně-symfonickým či oratorním stylem držely po celý večer pevně stavbu díla. Velkolepého díla, mařeného ve svém poselství malinkými slovíčky – byť je za nimi velký obsah. Hrůzy holocaustu, vedle nichž je Danteho Peklo školním piknikem. Podle Simona Pisara měl prý jeden kritik z Le mondu napsat, že kdyby se Bernstein dožil jeho verze, jásal by radostí. Já se spíše domnívám, že kdyby se toho opravdu dožil, měl by holocaust o jednu oběť více.
