La Cenerentola (Popelka) není v Rossiniho pojetí pohádkou romantického střihu, ale spíše převlekovou komedií. Otcem tří dcer Clorindy, Tisbe a Angeliny-Popelky je baron Don Magnifico a do jeho domu přichází mladý hrabě Don Ramiro v přestrojení za svého komorníka Dandiniho, který se na oplátku vydává za něj. Rozehraná situace svádí k aktualizaci a taky se jí hofské Popelce dostalo (režisér Gregor Horres) – vzpomeňme ostatně na Bednárikovu vtipnou a milou Popolušku ve fitness centru, s níž zavítalo bratislavské Národné divadlo před pár lety do Prahy. V Hofu je Don Magnifico majitelem luxusní kavárny – za pultem Angelina, před ním její sestry a všichni ostatní. Popelka v červeném patinovaném tričku a v džínách, sestry v ležérním lesklém oblečení ala panenka Barbie. Komorník Dandini maskován za starého a málo pohyblivého, hrabě Don Ramiro v číšnickém fraku, pánský sbor v jednotném trojím převleku (lokajové, vojáci, úředníci). Scénograf Thomas Mogendorf obklopil jeviště průhlednou plexisklovou polokruhovou stěnou, která má zároveň nezanedbatelné akustické výhody.
Němečtí zpěváci jsou zvyklí věnovat se soustředěně tvorbě postav a jejich vztahů, přirozený pohyb jim nedělá potíže. Představitelce Angeliny-Popelky vycházejí scény v džínách lépe než pózování ve zlaté večerní toaletě a v barbínovité blond hřívě. Najednou jako by se snížila na úroveň sester, které na ples míří v tomtéž, v čem se pohybují v tátově baru. Jen jim přibyly ostře růžovoučké kožíšky.
Režisér zvolil současnou stylizaci, již ještě opepřil až hrubozrnnou komikou otce Magnifica, který vzdáleně připomíná popeláře Doolitla, navlečného do fraku. „Pohádkový“ příběh není příliš bohatý na zvraty děje, a tak se mi zdá, že uvádění tak málo proškrtané verze je zbytečnou pastí na interprety i na diváky. Dirigent Karl Prokopetz řídil orchestr s přehledem, volil až závratná tempa a orchestr i zpěváci se mu bez problémů podřizovali. Ale opara samotná, napsaná pouhý rok po Lazebníkovi sevillském, je svému předchůdci tolik podobná, že až připadá, že Rossini do téhož formálního kadlubu nalil jen nepříliš obměněnou melodiku. Táž skladba árií, obdoba té Bartolovy upovídané se v Cenerentole objeví hned třikrát. Večeru by obratné dramaturgické prokrácení bezesporu velmi pomohlo.
Představitelka Angeliny-Popelky Andrea Hill má měkký a pohyblivý mezzosoprán, který v ansámblech chvílemi až zaniká, je však využitý uvážlivě ekonomicky. Nelze ovšem pominout ani buffo bas Jürgena Schultze, který musí zvládnout brebentivou roli Magnifica nebo Dandiniho (Thomas Rettensteiner), občas silně připomínajícího Figara v Lazebníkovi a v neposlední řadě Ramira, který zde nemá nejideálnějšího představitele v Radoslawu Rydlewskem. Odehraje sice roli svižně a se šarmem, ale jeho křehký tenor je ve vysoké poloze podroben příliš obtížným zkouškám.
Hrají-li v Hofu Rossiniho, pak si vyberou zřídka uváděnou Popelku. Tamější dramaturgie nechodí vyšlapanými cestami a v uplynulé sezoně si své obecenstvo troufla seznámit i se zcela neznámou operou, jíž byl Zemlinského Der Sturz des Antichrist. Kéž by naše divadla častěji kráčela podobnými cestami!
P. S. Mimochodem: Deutsche Übersetzung von Joachim Popelka!
