pondělí, 2. březen 2020

Hladké melodie Sol Gabetty a Stravinského ztracené dílo v lipském Velkém sále

Napsal(a) 

Sol Gabetta (ilustrační foto), foto Jörg Simanowski Sol Gabetta (ilustrační foto)foto: Jörg Simanowski

V rámci výletu po hudebních památkách a významnostech saského kulturního centra Lipska, z něhož připravujeme obsáhlou reportáž pro Harmonii, jsme navštívili i lipský hudební chrám Gewandhaus a koncert tamního orchestru při nedělním matiné 2. února 2020. Šlo o jeden z trojice vystoupení (30., 31. 1. a 2. 2.) v rámci koncertní řady Grosses Concert. Gewandhausorchester vedl aktuální šéfdirigent rozhlasového orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem Christian Măcelaru. Jako sólistka se představila violoncellistka Sol Gabetta. Právě ve světle jejího oznámeného březnového turné po Německu s Českou filharmonií zde uvádíme recenzi – jako ochutnávku připravovaného textu.

Chloubou v pořadí třetího domova lipského orchestru v jeho více než dvousetleté historii je Velký sál – jeden z vůbec prvních s moderním terasovitým rozmístěním sedadel (na způsob vinohradu), špičkovou akustikou a impozantními varhanami. Budova na náměstí Augustusplatz – přímo naproti lipské opeře – byla otevřena až v roce 1981, tedy téměř čtyřicet let po zničení druhého Gewandhausu během druhé světové války. Zájem lipského obyvatelstva a studentstva o hudební dění dokládá i skutečnost, že sál o kapacitě 1900 míst byl v neděli dopoledne, u příležitosti posledního vystoupení tohoto programu, prakticky zcela zaplněn.

Velký sál Gewandhausu, foto autoři Velký sál Gewandhausufoto: autoři

Program byl zaměřen na hudbu východoevropských autorů první poloviny 20. století, jmenovitě pak na u nás nepříliš uváděného polského skladatele Mieczysława Weinberga (1918–1996). Dílo tohoto skladatele a klavíristy židovského původu zahrnuje mimo jiné 25 symfonií, 7 koncertů a oper či hudbu k více než šesti desítkám filmům. V této koncertní sezoně lipského orchestru se jedná o jedno z několika připomenutí stého výročí Weinbergova narození. Dopoledne otevřel Koncert pro violoncello a orchestr c moll, op. 43 z roku 1948, v Gewandhausu nyní uveden poprvé. Zvukově a dynamicky krásně vystavěná první věta s hlavním tématem gradujícím z pianissima ihned umožnila Sol Gabettě lahodně vykreslit dlouhé provázky melodií v nanejvýš hladkém legatu. Výborná byla též gradace orchestru, který jednak zpracovával melodie v tutti, zároveň se však nebál využít nuance tišších dynamických ploch; prostor Velkého sálu dovoluje mimořádně měkká piana.

Gewandhaus Gewandhaus

Weinbergův violoncellový koncert není příliš avantgardní, jinými slovy – nepoužívá zvukové prostředky poválečné hudby; vychází spíše z romantismu. Spíše než o tradiční přehlídku virtuózní nástrojové techniky tak jde o orchestrální dílo s rovnovážným zastoupením sólisty a ansámblu. Zajímavé je zde mimo jiné uplatnění basklarinetů či fléten, dialogy cella s různými nástrojovými skupinami a šetrné, ale efektivní zacházení s žestěmi, citace rytmu habanery ve druhé větě či jazzové názvuky v energické třetí větě. Sol Gabetta svůj part hrála plynule, s velkým nadhledem a kontrolou nad každým pohybem, dalo by se říci až samotným kmitem struny. Violoncellistka precizně ovládá dynamický průběh tónu – toto prokázala zejména v lyrické kadenci, v tomto koncertu netradičně ve třetí větě.

Cit Sol Gabetty pro tón a jeho dynamický průběh jistě bude ozdobou jejích nadcházejících koncertů s Českou filharmonií včetně vystoupení v Labské filharmonii.

Ačkoli byl Mieczysław Weinberg dlouholetým přítelem Dmitrije Šostakoviče, upřednostnila dramaturgie tohoto koncertu jeho dva spolukrajany Stravinského a Rachmaninova. Od prvního zmíněného zazněl Chant funèbre, op. 5, složený roku 1908 na počest jeho učitele Rimského-Korsakova a po jediném provedení ztracený až do roku 2015. Úvodní pianissimo smyčců, ačkoli čitelné, se neprosadilo přes publikum po přestávce ještě nevykašlané. Stravinského velmi rané dílo je stále ukotveno v romantickém kontextu, i když se z něj chvílemi snaží vybočovat. Přesto obsahuje zajímavé efekty a neotřelou instrumentaci. Gewandhausorchester zde opět vytvořil uhlazený, elegantní zvuk s patřičnou dávkou vážnosti.

Druhou polovinu programu – tedy již odpoledne – uzavřely Symfonické tance op. 45, poslední dílo Sergeje Rachmaninova datované 1940. Navzdory velkému obsazení orchestru (včetně obsáhlých sekcí perkusí a dřevěných dechových nástrojů či nevšedního partu pro koncertantní altsaxofon) a mnohem energičtějšímu náboji navzájem kontrastních tanců si relativně hustý zvuk stále zachoval řád. Ačkoli je pravda, že i přes pozoruhodné akustické kvality Velkého sálu zde byl klavírní part spíše jen „na ozdobu“ – přes masu orchestru se již zvukově neprosadil. Otázkou také je, do jaké míry by se zde tento nástroj prosadit vůbec mohl. Christian Măcelaru v těchto náročných skladbách udržel energii i napětí gradující až do exploze ve finále posledního kusu. Tyto relativně nejprogresivnější kusy dne nás ponechaly s otázkou, jak by si toto zvukově uhlazené těleso poradilo s expresivnějšími styly soudobé tvorby.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.