Inscenace Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu , jak ji v květnu připravili na festivalu Wiener Festwochen v Divadle Na Vídeňce dirigent Pierre Boulez, režisér Patrice Chéreau a scénograf Richard Peduzzi, byla prvořadou mistrovskou událostí a svou uměleckou a dramatickou silou bezprecedentním počinem. Boulez a Chéreau vstoupili do dějin interpretačního umění společně poprvé a naposledy Ringem na festivalu v Bayreuthu v 80. letech. Nyní se jim – při porovnávání neporovnatelného, tedy kultovního Wagnera a moderního Janáčka – podařilo snad ještě víc. Snímek představení tohoto podivuhodného samorostlého díla bez děje, který zřejmě po uvedení vídeňského projektu v Amsterdamu vyjde na DVD, nelze než předem doporučit, protože podobně prostým, ale přitom do nejmenšího detailu propracovaným a naprosto uvěřitelným způsobem se operu Z mrtvého domu jen tak někomu ztvárnit a vyložit nepodařilo a nepodaří. Bylo to komplexní, dynamické a pravdivé hudební divadlo, dokonalé po hudební i vizuální stránce, byl to strhující stominutový zážitek nepřerušovaný přestávkou a nerušený násilnými aktualizacemi ani šokováním. Inscenátorům se podařilo zachytit drsné a bezútěšné vězeňské prostředí, otřesné podmínky a jednání, drásavou touhu po svobodě, ale i malé okamžiky lidskosti a naděje, které v díle probleskují. Prostředky divadelní stylizace s korektními průniky naturalismu uměli vyjádřit všechny potřebné aspekty humanistické závažnosti a aktuálnosti příběhu a vystihnout psychologii všech postav na scéně. Dokázali v dramatu navodit okamžiky napětí i soucitu. Janáčkova opera, odrážející téměř výhradně mužský svět, je neoperně civilní, ale hudbou povýšena do úplně jiné dimenze. Mahlerův komorní orchestr hrál skvěle. Dvaaosmdesátiletý, ale stále vitální a umělecky dostatečně autoritativní Boulez vedl partituru bezpečně v souřadnicích vypjatosti, exprese, smutku, tragiky i lyriky, stručnosti i patosu, v plném zvuku a v poloze nenechávající na pochybách, že autor byl skutečným excentrickým novátorem, který však ani na vteřinu nepomyslel na to, aby si experimentoval jen tak pro nic za nic. Mezi dvěma desítkami rolí byl polovina obsazena pěvci z Čech a ze Slovenska – byli mezi nimi nejen Štefan Margita (Luka Kuzmič) a Peter Straka, ale také Vladimír Chmelo, Jiří Sulženko, Ján Galla, Tomáš Krejčiřík, Martin Bárta, Vratislav Kříž, Aleš Jenis a Marian Pavlovič. Vynikající byl Olaf Bär jako intelektuál Gorjančikov, vybočující z prostředí na první pohled, úchvatně podrobnou dramatickou studii předvedl John Mark Ainsley v úloze vyšinutého a nemocného Skuratova, v dalších rolích se objevili Gerd Grochowski (Šiškov), Eric Stokklossa (Aljeja) a jiní. Za zmínku stojí i pantomimické představení vězňů svěřené hercům a tanečníkům; získalo tak mimořádnou dynamičnost. Inspirativní detail na závěr: německé titulky se promítaly na různá místa na vysoké šedé betonové stěny, tvořící převážnou část dekorací. Čtvrté a poslední představení projektu (18. 5.) vyvolalo ve Vídni – stejně jako ta tři předchozí – mimořádný zájem a mimořádný ohlas.
