Překonat otce je těžké
Svět houslí býval v minulém století hodně maskulinní. Dnes se situace vyrovnala a řada žen hraje lépe a zajímavěji. Dvě kandidátky na světový elitní klub pozvala na svůj druhý ročník Dvořákova Praha.
Festival, který smetl dosavadní české představy o finančním budgetu podobných akcí, upozorňuje zatím především plejádou hvězd. V Dvořákově síni pražského Rudolfina zahájil 21. srpna koncertem České filharmonie s dirigentem Yanem Pascalem Tortelierem a sólistou Pavlem Šporclem . Francouzský dirigent chtěl v úvodu rozehřát publikum předehrou Korzár svého rodáka Hectora Berlioze. Ohnivost a dramatičnost kompozice byla patřičně podpořena energickou gestikulací dirigenta, bohužel orchestr (zvláště smyčce) byl spíše tažen, než aby hořel nadšením a iniciativou. Mendelssohnův Koncert e moll je notoricky známý a o to více choulostivý. V podání Pavla Šporcla jsem ocenil například čisté oktávy v úvodu a pečlivě vypracovanou, i když zbytečně rychlou třetí větu. Nicméně je zde několik problémů. Provedení nepřineslo nic nového a některé úseky nebyly dostatečně transparentní. Špidlenovy housle provokují modrou barvu, ale ani zdaleka nedosahují úrovně dvou nástrojů, které zněly v jejich časové blízkosti – stradivárek Lord Dunn Raven, na které zahrála Anne-Sophie Mutter na zcela jiné úrovni Mendelssohna na letošním Pražském jaru, a stradivárek Barrère Janine Jansen, která Šporcla v Rudolfinu střídala. Tortelier, syn otce, jehož stín nepřekročil, se pokusil o Dvořákovu Osmou symfonii . Nelze upřít, že se sebevědomě snažil o předpokládanou radostnost a jas. Nicméně toto strukturálně geniální dílo nabízí mnohem více prostoru pro práci s detailem a jemnější diferenciaci výrazu, než co jsem (na bočním balkonu) slyšel.
Podstatně zajímavější byl koncert rozhlasového hr-Sinfonieorchester Frankfurt 23. srpna. Ne že by měl tak kvalitní dechy nebo kontrabasy jako ČF, ale pod vedením Paavo Järviho , jenž stín svého otce naopak už překročil, hrál zaujatě, přesně a jeho prezentace posluchačsky náročného programu byla na úrovni nejlepších rozhlasových orchestrů Evropy. Báječná byla už dráždivá interpretace Kodályho Koncertu pro orchestr . Ovšem vrchol přišel až v Bartókově 1. houslovém koncertu s Janine Jansen . Myslím, že jsem ještě neslyšel kromě Maxima Vengerova tak živelného houslistu. Technicky je suverénní, má skvostný tón, každý detail byl dobře slyšet (jistě i zásluha doprovodu). Má to jen jednu chybu: ačkoliv je to sličná žena, tak se dá jen poslouchat. U ní jakoby vyvrcholilo dnešní klišé, že se musí hráč na pódiu všelijak nepřirozeně kroutit, hrbit, tančit. Vizualizace klasické hudby tak útočí na krásu sluchového prožitku… Jansen dokáže být vroucně něžná i drsně energická. Náladově bohatý koncert doplnila Bartókovou první Rapsodií , kde se suverénně pohybovala mezi uhersky táhlou první částí a ohnivou friskou. Stejně jako v maďarském repertoáru byl orchestr naprosto přesný i v Dvořákově Sedmé symfonii , která byla díky dirigentovi v makro i mikro tektonice zajímavější než Osmá . Kéž by Česká filharmonie jednou měla ve svém čele dirigenta jeho úrovně! (Luboš Stehlík)
Orchestr mladých nadchl
Atraktivní večer druhého ročníku festivalu slibovalo vystoupení European Union Youth Orchestra , renomovaného tělesa, které v rámci své české části „Euyo Summer Tour 2009“ zavítalo nejprve na festival Špilberk v Brně a o den později, 24. srpna, s podobným programem do Rudolfina. Mládežnický orchestr s více než 30letou historií nabízí talentovaným hudebníkům možnost získat cenné zkušenosti. Chce-li si člen svou pozici udržet, musí ji spolu s dalšími zájemci obhájit v některém z konkursů, které se každý rok konají ve všech členských státech EU. Nás může těšit, že v letošním výběrovém řízení uspěli i tři Češi – Veronika Petrášová z Konzervatoře Brno (housle), Kristina Fialová z pražské HAMU (viola) a Petr Táborský z Pražské konzervatoře (trubka).
Na programu byla koncertní předehra Othello Antonína Dvořáka, 9. symfonie Dmitrije Šostakoviče, po přestávce 2. suita z baletu Bacchus et Ariane Alberta Roussela a taneční báseň La Valse Maurice Ravela. Díla byla nastudována s mimořádnou pečlivostí, orchestr hrál program celého večera s imponujícím nasazením a zároveň soustavně kontrolovanou hrou. Na hráčích byla patrná touha vdechnout každé notě život, čemuž výrazně napomáhala přirozená záliba v pohybu. Jeho podíl na vyznění i vizuálním zážitku posluchačů bohužel řada zejména našich hudebníků poměrně podceňuje. Přitom právě velice angažovaná hra každého jednotlivce a zřejmý entusiasmus celého kolektivu přispěly k výkonu, který publikum doslova nadchl. Ačkoli by se mohlo zdát, že těleso musí poněkud trpět určitou diskontinuitou práce, bylo sehrané, ve zvuku kompaktní a barevné. Přesvědčilo i vyzrálé uchopení skladeb a dobré postižení jejich atmosféry, kterou orchestr dokázal co skladbu (i když dramaturgicky snad až příliš pestrého programu) obratně měnit. Nemalou zásluhu na působivém večeru měl Vladimir Ashkenazy , dirigent duchem evidentně naprosto spřízněný se svými svěřenci.
Sympatickým překvapením večera bylo neplánované a velmi spontánní vystoupení ministra kultury prof. Václava Riedlbaucha, který využil své pravomoci ocenit Vladimira Ashkenazyho čestnou medailí a diplomem. Připomněl, že bývalý šéfdirigent České filharmonie se na pódium Dvořákovy síně vrátil po celých šesti letech. (Nikol Kraft)
Skvělá opona festivalu
Philharmonia Orchestra London je podobně jako BBC Symphony Orchestra už tradičně jedním z nejskvělejších britských orchestrů. Pro jeho vytrvale mnohostrannou a osvětovou činnost jej mnozí Angličané vnímají především jako britský národní orchestr. Závěrečným 
koncertem Dvořákovy Prahy 4. 9. v Rudolfinu se stal skvostnou oponou uzavírající letošní festival. Rumunský dirigent, skladatel a pianista Ion Marin , rakouský občan žijící ve Švýcarsku, je uhrančivý kouzelník s šarmem a elegancí indického rádži. Dvořákova koncertní předehra V přírodě a Berliozova Fantastická symfonie vyzněly pod jeho taktovkou dokonale a přesvědčivě, jednotlivé skupiny byly velmi vyrovnané, s velkou dynamickou a výrazovou škálou. Zajímavou formální kuriozitou orchestru je spektakulárně sólový příchod koncertního mistra k již sedícím kolegům – toto bylo běžným zvykem 19. století, a zde to lze vnímat jako prvek hrdého britského konzervatismu. Naprosto oslnivě zazářil Dvořákův Houslový koncert v pojetí Arabelly Steinbacher . Již úvodní houslové téma bylo nabito živým temperamentem a vřelostí, aby totéž v závěru věty básnivě a lyricky vplynulo do věty druhé. Její hra jiskří a tančí, zní něhou, vroucností, jímavě zpívá celé Adagio, Allegro gioccoso prostoupí mladistvou taneční lehkostí a vygradovanou dramatičností. Její způsob uměleckého přednesu a temperamentu mi neobyčejně silně připomíná styl a výraz hry na zachovalých nahrávkách legendární Ginette Neveux, včetně smyslu pro až hypnoticky železný tep rytmických celků. Jsem přesvědčen, že tato výjimečná houslistka má šanci v budoucnu převzít žezlo královny Anne-Sophie Mutter. (Pravoslav Kohout)
Emerson String Quartet
Superlativy a cenami ověnčené Emerson String Quartet se v Rudolfinu představilo 27. 8. Soubor si v konkurenčním tlaku velkého počtu kvartet světové úrovně cílevědomě vytváří výjimečný image rozsahem svého repertoáru, nahrávek a dokonale zvládnutým komerčním marketingem. Ten je dnes pro úspěch důležitější a účinnější spíše než „pouhá“ umělecká kvalita. Ta však kvartetistům nechybí – všichni jsou na úrovni sólisty. Houslisté se v partech střídají, ku prospěchu strukturovanosti výrazu i efektu pro publikum. Originální je i způsob hry: ve stoje, s cellistou na malém pódiu. Nečiní tak samoúčelně (zvuk, volnější pohyb). Opus 74 č. 2 F dur Josepha Haydna je jednou z jeho vrcholných inovací kvartetní partitury. Na těchto základech pak stavěl i Beethoven. Jeho duch u Emersonovců do Haydna občas i blýskne. Provedení mělo půvab, eleganci a švih – zvláště mne zaujalo Menuetto. Presto Finale trochu zbytečně lámalo rychlostní rekordy. Jednovětý Šostakovičův Kvartet č. 13 b moll op. 138 je hluboké tragické dílo, vypovídající o sovětské orwellovštině a lidském hoři více než slova. Šostakovič zde geniálně použil neobvyklé zvukové efekty. Kvartet byl proveden až magicky sugestivně, a pro mne to byl vrchol celého koncertu. Závěrem zazněl Dvořákův Kvartet Es dur „Slovanský“ op. 51 . Dlouhé, interpretačně náročné dílo má prvky pozdějších kompozic, je však dosud značně rozevlátější než třeba pozdější Americký. Emersonovci přistupují k výběru repertoáru s citlivou odborností a interpretují jej maximálně pozorně, takže vše vyznělo jak od rodilých Slovanů. – Bohužel část festivalového publika je zřejmě panensky nepoučená a tleská v každé pauze, s projevy nadšení jako na baseballovém zápase. – Emerson String Quartett je jedním z vrcholných a originálních komorních souborů světové úrovně. Je dobré si proto připomenout, že českých smyčcových kvartet srovnatelné úrovně máme nejméně šest. (Pravoslav Kohout)
