sobota, 28. srpen 2010

Hezký večer s Pékáefkou

Napsal(a) 

Měla by to být samozřejmost, ale v českém hudebním životě je to pořád vzácné: hráči, kteří se na pódiu netváří nakysle ani zpruzeně, baví je hrát a energie z nich prýští, namísto aby ji z obecenstva vysávali. Tak lze glosovat většinu produkcí Pražské komorní filharmonie a takový byl i koncert 8. 2. v Rudolfinu. Dirigoval mladý Brit Damian Iorio . Po transylvánských „jednohubkách“ Bély Bartóka (Rumunské lidové tance ) jsme slyšeli, jak se taky dá hrát Mozart. I to by vlastně mělo být samozřejmé – přesně, kultivovaně, a přitom živě. V případě koncertního mistra Vídeňských filharmoniků Volkharda Steudeho , který přednesl Mozartův 5. houslový koncert , to ještě umocnil krásný a jasný tón jeho stradivárek. Kolik by se asi v našich orchestrech našlo houslistů (klidně i bez stradivárek), kteří by uměli něco podobného?

Na závěr zazněla Schubertova 6. symfonie C dur (D 589), které se někdy říká „Malá“. Platí pro ni – v menším – to, co kdysi na adresu Schubertovy C dur symfonie „Velké“ (D 944) poznamenal T. Volek: „Je to skladba (...) vystavěná na nádherném tematickém materiálu. Byl jím zřejmě okouzlen sám autor, protože si ve stavbě symfonie rád mnohé partie zopakoval.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.