středa, 31. květen 2017

Heyward, Mráček a Baborák: českoamerický debutový večer Pražského jara

Napsal(a) 

Jonathon Heyward, foto Zdeněk Chrapek Jonathon Heywardfoto: Zdeněk Chrapek

Dirigentský debut v programu Pražského jara se zdá být dobrým institutem. Zaveden před několika roky, přivádí do mezinárodního kontextu na festivalové pódium každým rokem jednu zajímavou mladou osobnost a publiku nabízí v jejich nastudování neoposlouchanou hudbu. Bylo tomu tak i letos – Jonathon Heyward je vítězem soutěže v Besanconu v roce 2015. A v Praze dirigoval symfonickou hudbu od Tomáše Svobody, Ethel Smythové a Carla Nielsena.

Nechat pětadvacetiletého dirigenta řídit nějakou hodně známou partituru Pražské jaro nechtělo a nechce: mnohem podnětnější - a věřme, že i pro toho umělce – je nakonec řešení s hudbou, ve které neexistuje tak nemilosrdná možnost srovnávání a na níž lze zároveň ukázat hodně z předpokládaných schopností. Jonathon Heyward právě to využil asi nejvíc v Nielsenově Čtvrté symfonii, v díle s podtitulem Neuhasitelná. Byla jeho volbou. Předestřel nám skladbu s Pražskými symfoniky v pevných konturách, závažnou, nekompromisně vygradovanou. Kupředu plynoucí Koncert pro housle, lesní roh a orchestr skladatelky Smythové byl objevnou položkou. A svižně invenční Předehra k zahájení sezony od Čechoameričana Svobody byla patrně českou premiérou, tedy uvedením velmi záslužným.

Radek Baborák, Jan Mráček a Jonathon Heyward, foto Zdeněk Chrapek Radek Baborák, Jan Mráček a Jonathon Heywardfoto: Zdeněk Chrapek

Heyward působil na pódiu dostatečně přesvědčivě, sebevědomě a zkušeně, jde o nesporný talent. Zároveň nepřehrával. Jistě tuší, že je na začátku. Jeho gesto nemá ještě patřičnou plnou uvolněnost, pohodový nadhled teprve přijde, ale dalo se tušit, že zkoušel s orchestrem FOK věcně a s vhledem do věci. Rodilý Američan, studoval v Bostonu, nyní je usazený v Británii, momentálně je asistentem Marka Eldera u Hallé Orchestra v Manchesteru. Vítězství v renomované soutěži, ve které kdysi společně v jednom roce uspěli Claudio Abbado a Zdeněk Košler, mu přináší příležitosti, při nichž sbírá zkušenosti. Zajímavé je, že se už od začátku vedle koncertů věnuje také opeře. Patrně o něm ještě uslyšíme. I kdyby Jonathon Heyward nebyl hned světovou hvězdou, tak výrazné charisma z něj zatím v Praze ostatně nevyzařovalo, mohl by jednou jistě být známým pracovitým umělcem pohybujícím se na určité úrovni na mezinárodní scéně.

Program jeho debutu na Pražském jaru byl sám o sobě opravdu zajímavý. Svobodova partitura má všechny znaky přímočaré „americké“ hudby, je přehledně a nápaditě instrumentována a vyznívá efektně. Je až s podivem, že o tvorbě tohoto skladatele - který vyrůstal za války v USA a pak se tam jako emigrant z Československa nakonec opět vrátil - u nás příliš nevíme. Dvojkoncert britské skladatelky byla druhá rarita. Umělkyně se znala ještě s Brahmsem a s Čajkovským, ale toto dílo je až pozdější, z meziválečných let. Přestože je rozsáhlejší, půlhodinové, vyznělo především jako vděčná a příjemná příležitost pro muzicírování - vzletné i hutné, bohatě strukturované a technicky náročné; Jan MráčekRadkem Baborákem takovou šanci plně využili a sklidili od publika jako významní, výrazní a svrchovaní sólisté velké uznání. Byla to zajímavá a svým způsobem vzrušující sonda do košatých sfér hudební historie - nejde nicméně o hudbu, která by zanechala dojem výrazně modelovanými tématy nebo nějakým charakteristickým autorským gestem… Podobně působí i Nielsenova partitura. Autorský rukopis dánského symfonika by asi bylo možné začít stopovat až při rozsáhlejších posluchačských zkušenostech. Symfonie z let první světové války exponuje a probírá různorodý hudební materiál, aniž by ho profilovala do výrazných idiomů. Ve středních částech zaujme názvuky neoklasicismu a lyrismu, ale jinak je spíše expresivní. Až závěrečné stupňování naléhavosti začíná být opravdu zajímavé. Směřuje - i přes neustálé zakrývání jasného vyjádření - ke znázornění pozitivních pocitů a k proklamaci o „neuhasitelnosti“ vůle k životu a života samotného. Orchestr FOK spěl k vrcholu skladby, k němuž patří výrazné tympánové sólo, ochotně a oddaně. Rovněž Nielsenova hudba učinila z dirigentského festivalového debutu víc než jen příležitost zdvořile zahlédnout nový talent.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.