Heyward, Mráček a Baborák: českoamerický debutový večer Pražského jara

Dirigentský debut v programu Pražského jara se zdá být dobrým institutem. Zaveden před několika roky, přivádí do mezinárodního kontextu na festivalové pódium každým rokem jednu zajímavou mladou osobnost a publiku nabízí v jejich nastudování neoposlouchanou hudbu. Bylo tomu tak i letos – Jonathon Heyward je vítězem soutěže v Besanconu v roce 2015. A v Praze dirigoval symfonickou hudbu od Tomáše Svobody, Ethel Smythové a Carla Nielsena.

Nechat pětadvacetiletého dirigenta řídit nějakou hodně známou partituru Pražské jaro nechtělo a nechce: mnohem podnětnější – a věřme, že i pro toho umělce – je nakonec řešení s hudbou, ve které neexistuje tak nemilosrdná možnost srovnávání a na níž lze zároveň ukázat hodně z předpokládaných schopností. Jonathon Heyward právě to využil asi nejvíc v Nielsenově Čtvrté symfonii, v díle s podtitulem Neuhasitelná. Byla jeho volbou. Předestřel nám skladbu s Pražskými symfoniky v pevných konturách, závažnou, nekompromisně vygradovanou. Kupředu plynoucí Koncert pro housle, lesní roh a orchestr skladatelky Smythové byl objevnou položkou. A svižně invenční Předehra k zahájení sezony od Čechoameričana Svobody byla patrně českou premiérou, tedy uvedením velmi záslužným.

Radek Baborák, Jan Mráček a Jonathon Heyward, foto Zdeněk Chrapek

Heyward působil na pódiu dostatečně přesvědčivě, sebevědomě a zkušeně, jde o nesporný talent. Zároveň nepřehrával. Jistě tuší, že je na začátku. Jeho gesto nemá ještě patřičnou plnou uvolněnost, pohodový nadhled teprve přijde, ale dalo se tušit, že zkoušel s orchestrem FOK věcně a s vhledem do věci. Rodilý Američan, studoval v Bostonu, nyní je usazený v Británii, momentálně je asistentem Marka Eldera u Hallé Orchestra v Manchesteru. Vítězství v renomované soutěži, ve které kdysi společně v jednom roce uspěli Claudio Abbado a Zdeněk Košler, mu přináší příležitosti, při nichž sbírá zkušenosti. Zajímavé je, že se už od začátku vedle koncertů věnuje také opeře. Patrně o něm ještě uslyšíme. I kdyby Jonathon Heyward nebyl hned světovou hvězdou, tak výrazné charisma z něj zatím v Praze ostatně nevyzařovalo, mohl by jednou jistě být známým pracovitým umělcem pohybujícím se na určité úrovni na mezinárodní scéně.

Program jeho debutu na Pražském jaru byl sám o sobě opravdu zajímavý. Svobodova partitura má všechny znaky přímočaré „americké“ hudby, je přehledně a nápaditě instrumentována a vyznívá efektně. Je až s podivem, že o tvorbě tohoto skladatele – který vyrůstal za války v USA a pak se tam jako emigrant z Československa nakonec opět vrátil – u nás příliš nevíme. Dvojkoncert britské skladatelky byla druhá rarita. Umělkyně se znala ještě s Brahmsem a s Čajkovským, ale toto dílo je až pozdější, z meziválečných let. Přestože je rozsáhlejší, půlhodinové, vyznělo především jako vděčná a příjemná příležitost pro muzicírování – vzletné i hutné, bohatě strukturované a technicky náročné; Jan MráčekRadkem Baborákem takovou šanci plně využili a sklidili od publika jako významní, výrazní a svrchovaní sólisté velké uznání. Byla to zajímavá a svým způsobem vzrušující sonda do košatých sfér hudební historie – nejde nicméně o hudbu, která by zanechala dojem výrazně modelovanými tématy nebo nějakým charakteristickým autorským gestem… Podobně působí i Nielsenova partitura. Autorský rukopis dánského symfonika by asi bylo možné začít stopovat až při rozsáhlejších posluchačských zkušenostech. Symfonie z let první světové války exponuje a probírá různorodý hudební materiál, aniž by ho profilovala do výrazných idiomů. Ve středních částech zaujme názvuky neoklasicismu a lyrismu, ale jinak je spíše expresivní. Až závěrečné stupňování naléhavosti začíná být opravdu zajímavé. Směřuje – i přes neustálé zakrývání jasného vyjádření – ke znázornění pozitivních pocitů a k proklamaci o „neuhasitelnosti“ vůle k životu a života samotného. Orchestr FOK spěl k vrcholu skladby, k němuž patří výrazné tympánové sólo, ochotně a oddaně. Rovněž Nielsenova hudba učinila z dirigentského festivalového debutu víc než jen příležitost zdvořile zahlédnout nový talent.

Sdílet článek: