Pro letošní koncertní sezonu se podařilo vedení České filharmonie zajistit více než dvacet hostujících dirigentů, z nichž většina patří na mezinárodní hudební scéně k nejžádanějším. Mezi ně se řadí také legendární švédský dirigent Herbert Blomstedt , který dlouhodobě spolupracoval například se Sachsische Staatskapelle, San Francisco Symphony Orchestra, Gewandhausorchester Leipzig a na koncertních pódiích se pravidelně objevuje s předními orchestry. V Praze stanul v čele České filharmonie naposledy před dvěma lety. Pro své nynější hostování zvolil do programu dvě vrcholná díla spřízněných skladatelů Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse.
Páteční ze dvou společných koncertů připadl na státní svátek 1. května. Filharmonici jej oslavili zdařilým a spontánním výkonem, oproštěným od čtvrtečních technických zaváhání. Blomstedt si pro obě poloviny koncertu vyžádal změnu obvyklého posazení filharmonie na německou variantu, pro 19. století typickou. V takovém případě jsou druhé housle umístěny zrcadlově k prvním a mezi oběma skupinami se vpravo nacházejí violy, vlevo violoncella a kontrabasy. Basy, které obvykle udávají tep hudby, znějí za těchto okolností pro první housle srozumitelněji, zajišťují lepší rytmickou korespondenci a tempovou koordinaci. Navíc se ukázalo, že hráči violoncellové a kontrabasové sekce vysílali vzhledem ke svému zaujetí pro výkon k sousedícím prvním houslistům podnětné impulsy.
V první polovině koncertu zazněla Dvořákova 8. symfonie G dur , zvaná „Anglická“ . Přestože je hráčům notoricky známá a dirigent se v její interpretaci příliš neodchyloval od tradičního pojetí, neupadlo provedení do rutiny. Blomstedt podtrhl charakter hudby, vedl orchestr ve shodě s výborným tempovým plánem a vřelými gesty poskytoval příležitost hráčům k vlastní prezentaci. Po přestávce se posluchači těšili z 1. symfonie c moll Johannesa Brahmse, v jejíž interpretaci byly podchyceny veškeré atributy díla. Provedení se vyznačovalo plastickou výstavbou, důvtipným vedením hlasů, pevnými tahy klenutých frází a podmanivou zvukovostí navozující svou plností místy až iluzi varhanního pléna. Dirigent vedl orchestr střídmými, povětšinou klidnými gesty, jimiž však zároveň procházelo zvláštní napětí. Dokázal tak stimulovat hudebníky ke hře v široké výrazové škále od vřelého po naléhavý až dramatický tón. Je také nutné v kladném smyslu zmínit výstupy prvních hráčů, zvláště sólového klarinetu, hoboje, flétny i horny.
Elán zanedlouho dvaaosmdesátiletého dirigenta, který řídil celý program zpaměti, je obdivuhodný. Jako svérázná osobnost kypící nezlomným entuziasmem, nedotknutelnou radostí a žertovným projevem vzbudil sympatie jak publika, tak zřídkakdy aplaudujících hráčů orchestru. Spolupráce Herberta Blomstedta s předním českým orchestrem nebyla v tomto roce poslední.
