Hélène Grimaud + Jiří Bělohlávek = interpretační preciznost + dirigentská pokora

Budu-li k vám, milí čtenáři, zcela upřímná, ve středu 5. března jsem se vydala do Rudolfina především na Hélène Grimaud a dramaturgii první poloviny koncertu (Grimaud hrála v jeho druhé půli) jsem nevěnovala příliš velkou pozornost. Neodolatelnou návnadou pro mne tento večer byla především výše uvedená, v současnosti nepřehlédnutelná persona francouzské klavírní interpretace. Snad tím příjemnější překvapení na mě čekalo. V úvodu zazněl Koncert pro dechové nástroje, harfu a orchestr Paula Hindemitha, jehož provedení bych označila bez nejmenších pochyb za fantastické. Kromě Jiřího Bělohlávka a České filharmonie se o to zasloužili především sólisté-členové České filharmonie Andrea Rysová (flétna), Vladislav Borovka (hoboj), František Bláha (klarinet), Tomáš Františ (fagot) a Jana Boušková (harfa). Následné uvedení Schubertovy Symfonie č. 7 h moll „Ne­dokončené“ bylo taktéž excelentní a snad nejlepší, jaké jsem měla do této chvíle možnost slyšet. Můj dojem „to bylo na nahrávku“ řadím ve své hodnotící hierarchii mezi stupně nejvyšší, a přesně tato myšlenka se mi po doznění posledního tónu promítala v mysli.

Druhá půle večera již byla zahalena do aury francouzské vegetariánky, aktivní ochránkyně práv zvířat, zakladatelky newyorského Centra pro chov vlků, ale především fenomenální pianistky Hélène Grimaud, která rozezněla rudolfinské nové „křídlo“ firmy Steinway Klavírním koncertem č. 1 d moll Johannese Brahmse. Nahrávka prvního i druhého Brahmsova klavírního koncertu, na níž Grimaud na podzim minulého roku spolupracovala s dirigentem Andrisem Nelsonsem, je mi důvěrně známá a tento studiový počin pokládám za jeden z nejlepších, jaký se mi v poslední době dostal do rukou. Velkorysou porci klavírně-interpretačního umu jsem tudíž tento večer předpokládala. Pianistce se po technické ani výrazové stránce nedalo nic vytknout a posluchač se tak ocitl v oáze oslňujícího klavírního umění, ponechávajícího prostor pouze pro němý úžas. Vizuální kontakt s umělkyní a „moc přítomného okamžiku“ se pak staly tím správným kořením k vytvoření jedinečného hudebního zážitku. Nemohu nezmínit zcela odzbrojující interpretaci druhé věty, při níž jsem měla pocit, že sólistce puká srdce, a věřte mi, mně se samou krásou svíralo také. Smekám taktéž před Jiřím Bělohlávkem, držícím v rukou kormidlo svěřené lodi na jedné straně pevným stiskem, ale na druhé straně způsobem, který umožňoval Hélène a jejímu umění zazářit v plné kráse. Na malý moment (ve třetí větě) bylo potřeba hráčům ve smyčcové sekci v souvislosti s rytmickou srozumitelností tzv. držet palce. Nicméně toto nechtěné hudební minidrama mělo opravdu jen krátké trvání a na celkové siluetě díla nebyla dle mého názoru spáchána žádná újma. S rukou na srdci bych tak celý koncert pasovala na sváteční hudební okamžik. Jsem přesvědčena o tom, že při závěrečném standing ovation byla Hélène Grimaud opravdu dojatá – stejně jako má muzikantská duše. (Nadšenému auditoriu se poděkovala Etude Tableau Sergeje Rachmaninova.)

Psáno pro: HARMONIE 04/2014