Harmonie Planet po 300 letech opět ve Znojmě

Hudební festival Znojmo, jenž se v jihomoravském městě koná již 19. rokem, si pro letošní stagionu vytyčil vskutku velkolepý cíl – představit veřejnosti ve scénickém nastudování „znojemskou“ gratulační serenatu Harmonie Planet (La concordia de’ pianeti) Antonia Caldary. Dílo věnované císařovně Alžbětě Kristýně, choti císaře Karla VI., které v jihomoravském městě zaznělo po 300 letech, dalece přesahuje svým provedením hranice zdánlivé provinčnosti.

Gratulační serenatu na italské libreto Pietra Pariatiho zhudebnil významný komponista císařského dvora té doby Antonio Caldara. Ten mimo jiné řídil v Praze v roce 1723 uvedení tzv. „korunovační opery“ Costanza e Fortezza Johanna Josepha Fuxe určené k příležitosti oslav 32. narozenin císařovny Alžběty Kristýny z Braunschweig-Wolfenbüttelu, která zde měla být se svým manželem Karlem VI. korunována na českou královnu a krále. Když se pak během podzimu vracel císařský pár z Prahy zpět do Vídně, připadaly na listopad oslavy jmenin již těhotné Alžběty Kristýny. Nově zvolený český král se proto rozhodl cestou uspořádat oslavy ve Znojmě a pověřil Caldaru, aby pro tuto příležitost zhudebnil nové gratulační dílo, které by oslavilo císařovnino mateřství – a následně tak i naději na mužského potomka…

Děj serenaty Harmonie Planet není nikterak složitý a je vystavěn na sporu sedmi antických alegorických postav bohů (či v tomto případě Planet), kteří diskutují o výsostném postavení nejmenované pozemšťanky mezi nimi. Postupně ji také velebí za její kladné vlastnosti a oceňují pro některou ctnost. Nejvýraznější odpůrkyní je bohyně Venuše, která když zjistí, že se jedná o Alžbětu Kristýnu, jí sama v závěrečné licenze vzdává hold.

, foto Petr Vokurek

V obecné rovině byla gratulační hudba 18. století komponována jako jednorázová záležitost – tedy bez dalších předpokládaných repríz těchto opusů, a byly vázány na konkrétní osobu a místo. S tím se pojí také fakt, že gratulačních děl se díky tomuto omezenému počtu provedení (a dalšího nerozšiřování této hudby) do dnešních dob nedochovalo mnoho jako je tomu běžné u opětovně uváděných oper či jiných hudebních žánrů.

Stejně jako při znojemském uvedení před třemi sty lety, kdy se v jednotlivých rolích bohů představili proslulí umělci císařského dvora té doby, byli i tentokrát osloveni prominentní zpěváci z oblasti poučené interpretace staré hudby: Hana Blažíková (Diana), Dagmar Šašková (Venuše), Jaroslav Březina (Merkur), Adam Plachetka (Saturn) a tři kontratenoristé Valer Sabadus (Apollo), Andreas Scholl (Jupiter) a Franko Klisović (Mars). V souvislosti s pěveckým obsazením je třeba ocenit dramaturgicky ambiciózní záměr svěřit sopránové a altové role hned třem kontratenoristům.

Z hlediska formální výstavby se Harmonie Planet nijak nevymyká dobovým zvyklostem – v každém ze dvou dějství, jež uvádí a uzavírá sbor, má každá ze sedmi jednajících postav po sledu recitativů svou virtuózní da capo árii (výjimka byla určena pouze bohyni Venuši, jíž skladatel věnoval árie tři). Caldara, měv na zhudebnění libreta poměrně krátkou dobu, byl při komponování (záměrně?) ovlivněn hudbou Fuxovy Costanza e Fortezza. To je patrné již z ouvertury, kdy v obou zmíněných dílech na harmonické prodlevě zaznívají slavnostní „výjezdy“ trumpet (podobně jako ve slavné Monteverdiho orfeovské intrádě).

, foto Petr Vokurek

Holdovací dílo rozeznělo Jízdárnu Louckého kláštera 20. července v premiéře a dvou následujících reprízách. Znojemskému scénickému nastudování předcházela na začátku února letošního roku také dvě koncertní uvedení, a to v Praze a Brně ve stejném obsazení všech hlavních protagonistů.

Hudebního nastudování se ujal rezidenční orchestr znojemského festivalu Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka. Tomu se podařilo těleso hudebníků vést tak, aby co nejvíce podpořil rozmanitý rytmus jednotlivých árií a energii obsaženou v Caldarově hudbě postavenou na italské svěží melodice. Caldarova proměnlivá instrumentace, která zahrnovala nejrůznější palety nástrojových barev (od tutti celého orchestru s tympány a trumpetami po zajímavé kombinace nástrojů – např. zpěv doprovázený jen hlubokými smyčci, či barevně měkké zvuky dechových nástrojů včetně zobcových fléten) byly příjemným osvěžením celého hudebního toku a bouraly uniformitu jednotlivých árií. Akusticky nepříliš přívětivá Jízdárna Louckého kláštera (jejíž rekonstrukce je plánovaná na následující roky) však posluchačům ve vzdálenějších řadách mírně ubrala na zřetelnosti jednotlivých nástrojových sekcí, se kterou však bylo třeba v tomto prostoru počítat.

Pěveckých partů virtuózních árií obsahujících mnoho koloratur či obtížných melodických obratů se zhostily evropské pěvecké špičky. Díky angažmá zpěváků s typickými a odlišnými hlasovými témbry, tak získala každá z postav svůj osobitý výraz a charakter. Zde je nutné zmínit chorvatského kontratenoristu Franca Klisoviće, jehož pěvecký projev překvapil v obou áriích technickou vyspělostí, a především vědomou prací s barvou hlasu a dynamikou, vždy ovšem v souladu se stylovou interpretací. Mimo to svým projevem exceloval i po herecké stránce v dvojroli bojovného boha Marta a nezpívané roli císaře Karla VI.

, foto Petr Vokurek

Významnou úlohu v inscenaci zaujímal sbor (sbormistryně Tereza Válková), jehož členové nejen že doplňovali scénu a bránili statičnosti jednotlivých obrazů během árií, ale významně se podíleli na vizuálních přeměnách scén v jednotlivých obrazech. Po hudební stránce je nutné ocenit sbor za kompaktní a dynamicky vyvážený zvuk a precizní výslovnost. Sboru bylo také oproti původnímu nastudování z roku 1723 věnováno více prostoru – za začátek druhého aktu byla vložena dvě sborová čísla z Fuxovy Costanza e Fortezza.

Režisér Tomáš Ondřej Pilař zasadil příběh císařovny na konec jejího života, kdy ve své ložnici trpí depresemi a umírá osamocená. Dítě, které se na jaře roku 1724 narodilo, byla totiž další dcera, Marie Amálie, která navíc ve věku šesti let zemřela. Celý příběh se tak odehrává v jejích vzpomínkách, kdy mimo jiné vzpomíná na znojemskou premiéru. Postava císařovny Alžběty je na scéně němě přítomna během celé inscenace – ať už jako mladá 32letá žena plná energie, která tančí mezi bohy (tanečnice Lydie Švojgerová), tak jako zničená 59letá alkoholička (Ladislava Košíková). Významnou složkou představení je choreografie, která propojuje dobové taneční prvky s moderními.

, foto Petr Vokurek

Znovuuvedení gratulační serenaty Harmonie Planet je bezesporu největší událostí v novodobé hudební historii města Znojma. V podobě, v jaké byla uvedena v rámci Hudebního festivalu Znojmo, může konkurovat „velkým“ operním kusům té doby a jistě si zaslouží další uvedení. Tento záslužný počin navíc (a znovu) dokazuje, že z festivalu, který za dobu svého konání ušel obrovskou cestu, již není pouze regionální letní záležitost pro turisty toužící si mezi odpočinkem na jižní Moravě obohatit program o kulturní zážitek, ale svébytná renomovaná událost světového významu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější