Zahajovací koncert (17. 7., Zámek Trója)
Letošní Letní slavnosti staré hudby začaly večerem věnovaným francouzskému baroku. V trojském zámku zahrál ansámbl Stradivaria hudbu od Maraisa až po Rameaua, program bohatý a v Čechách dosud málo uváděný. Hlavní pozornost poutal mladý americký tenorista Jeffrey Thompson , který přednesl dvě kantáty: Aminte et Lucrine (N. Bernier) a Orphée (J. Ph. Rameau). Thompsonovo pojetí bylo výsostně dramatické – v pěvcově hlase i gestice se zrcadlila celá škála afektů, které by mohly takřka ilustrovat barokní traktáty (dupání však dnes už opravdu nedělá dobrý dojem). Nutno také říci, že síly bylo užíváno vzhledem k akustice sálu i charakteru kusů až příliš, což nechtěně ubralo na přesvědčivosti a kráse. Thompsonův nezkrotný temperament ovlivnil i tempa, například závěrečná árie v Orphée byla skutečně příliš „vif“, takže tím trochu trpěl jak part houslí, tak i vlastní zpěvní linka (zejména ve střední části). Pro výhodně sedící publikum však byl koncert jedinečným zážitkem; mohlo obdivovat nejen zpěvákovo více než stoprocentní nasazení, ale i řadu detailů – schopnost různě nasazovaného tónu, proměny témbru, jakoby samozřejmé výšky, pohyblivost hlasu a samozřejmě i vlastní kompozice. Poněkud kontrastní byla hra instrumentalistů (Anne Chevaleerau – housle, Jay Bernfeld – viola da gamba, Jocelyn Cuiller – cembalo), která spíše naplňovala tradiční představu o vytříbené francouzské eleganci, ať už v půvabném Couperinově Preludiu d moll pro cembalo anebo prvním z jeho Concert royaux . Přídavek v podobě něžné Air de cour od Michela Lamberta nakonec dokázal i usedlejší části publika, že Jeffrey Thompson je zpěvákem mimořádných kvalit, jehož uměleckou dráhu je záhodno sledovat. (mn)
Mezi Amphionem a Aeolem (20. 7., zámek v Dobříši)
Na LSSH se představil i mladý rakouský soubor moderntimes 1800 – housle, viola, violoncello, příčná flétna a přirozený lesní roh. Program koncertu byl koncipován jako oslava zlatého věku lesního rohu, který figuroval ve třech z celkem pěti skladeb. Ze dvou zbývajících bylo Haydnovo Divertimento, Hob. XI: 11 , původně napsáno pro baryton s doprovodem violy a violoncella; houslista David Drabek se jeho provedení zhostil výtečně – v žádném případě nevzbudil v posluchačích dojem, že houslová úprava podstatně ochudila skladbu pro v 17. – 19. století zejména v německých zemích oblíbený smyčcový nástroj v basové poloze, potažený šesti až sedmi střevovými nebo hedvábnými strunami a až dvaceti souznějícími kovovými strunami (běžně se tyto Haydnovy skladby, kterých je na sto šedesát, hrávají na violoncello). Velmi dobře vyzněl i Mozartův Flétnový kvartet KV 285 (výborná flétnistka Annie Laflamme ). Nejzajímavější z celého programu byly kvintety Antonia Rösslera-Rosettiho, Federiga Fiorilla a Johannese Andrease Amona pro lesní roh, flétnu, housle, violu a basso. Jednak proto, že se jednalo o málo známý repertoár i skladatele, známé z české hudební historie (hornové kvintety Antonia Rösslera, který byl českého původu, byly svého druhu vůbec první, Amon studoval hru na lesní roh u Jana Václava Sticha-Punto, kterého také doprovázel na klavír, Fiorillovy kompozice lze najít i v českých historických hudebních sbírkách), jednak kvůli znamenité hře Christiana Bindeho , který během koncertu publikum seznámil se způsobem hry a přednostmi invenčního lesního rohu (oproti rohu modernímu široká škála barevných odstínů). Program působil svěže a příjemně; vypravit se kvůli němu na Dobříš určitě stálo za to. (mf)
Cestopis tanečního mistra (23. 7., Trojský zámek)
Čtvrtou červencovou středu se do trojského zámku vrátilo baroko. Václav Vojtěch ze Šternberka, který stavbu zámku inicioval, promine: nejednalo se o baroko pražské, nýbrž francouzské – navzdory cestopisnému charakteru představení. Letní slavnosti staré hudby exkluzivně připravily nezapomenutelný projekt, jehož jádrem byl příběh stárnoucího francouzského tanečního mistra z doby odhadnutelné na počátek 18. století a jeho mladé rakouské žačky, která doslova hltá každou informaci z jeho úst a posunek z jeho těla. On naoko hraje přísného učitele, ve skutečnosti si je dobře vědom jejího talentu převyšujícího všechny ostatní žáky a odhodlává se představit jí to, co doposud nikomu jinému: nadstavbu tanečního umění, která převyšuje ono technické cizelování tanečních kroků, tanečního ducha, jehož je hoden pouze vyvolený tanečník. Fiktivní hodina, zcela oproštěná od okaté didaktičnosti, je vystavěna na seznámení s tanci z různých míst Evropy, především s jejich temperamentem a podstatou. Divákům byly postupně představeny tance z Lullyho Versailles, Purcellovy Anglie, Německa 17. století, karnevalových Benátek, jižní Itálie a temperamentního Španělska. Byly vybrány reprezentativní tance z těchto evropských koutů a také reprezentativně zatančeny. A nejen to – zazněl zde čtený příběh o drakovi a královské volbě, jenž měl žačku inspirovat k přemýšlení i k uvolnění. Postava tanečního mistra zosobňovala pomíjivost slávy i pohybových schopností.
Navzdory těmto nadčasovým problémům zanechal večer největší dojem v dokonalé iluzi baroka, jeho afektivnosti, komplikovanosti, surovosti i drobnohledu. Vizuální iluzívnost byla podtržena jak přední rampou s rozžatými svíčkami, dobovými kostýmy, tak i francouzštinou, jež byla primárním jazykem představení. Jeho protagonisty totiž byli francouzský herec a režisér Jean-Denis Monory , specialista na historické divadlo, a rakouská tanečnice a choreografka Gudrun Skamletz . Jejich proměna z decentní dvojice učitel-žačka v dryáčníky benátského karnevalu prokazující skvělý komediální talent byla nečekaná a naprosto strhující. Součástí celkové koncepce večera se záměrně stalo i sedm hudebníků souboru Collegium Marianum , kteří, oděni v jednoduchých dobových kostýmech, účinkovali po celý večer tu pouhým posunkem či přitakáním herci, který se na ně obrátil, tu zahvízdáním na prsty a nakonec skvělým tanečním výkonem Vojtěcha Semeráda , v souboru původně účinkujícího v roli houslisty. Překvapivě působivá byla recitace v podání loutnisty souboru Přemysla Vacka coby vypravěče příběhu, jenž završil vzdělávací proces žačky-tanečnice.
Baroko se do Tróji vrátilo v několika rovinách – pro tanečníky, kteří v publiku hltali ve stoje choreografické detaily, pro hudebníky, kteří ocenili reprezentativní výběr tanečních skladeb i jejich temperamentní, šťavnatou interpretaci, i pro „laiky“, kteří se v příhodných kulisách hlavního sálu zámku přenesli o 300 let zpět v dokonalé iluzi scény, jež se tehdy mohla skutečně odehrát. (lm)
Vlámský vánek (27. 7., kostel sv. Havla)
Oltremontano a anglického zpěváka Charlese Danielse . Italský výraz „oltremontano“ označoval nizozemské hudebníky, kteří zásadně ovlivnili hudební život renesanční Itálie. Názvu souboru odpovídal i program koncertu – za nizozemskou stranu a renesanci v něm figurovali Adam Gumpelzheimer a Orlando di Lasso, za italskou a raně barokní sloh, který se dlouhou dobu rozvíjel v symbióze s renesančním, Lodovico Viadana, Giovanni Gabrieli, Giovanni Paolo Cima, Alessandro Grandi, Giovanni Picchi, Tarquinio Merula, Dario Castello, Antonio Gualtieri, Girolamo Frescobaldi, Claudio Monteverdi a Biaggio Marini (v našich zemích je tento repertoár známý z Kroměříže). Obsazení instrumentálních skladeb odpovídalo dobové praxi „per ogni sorte di stromenti“ – v tomto případě tenorový a basový renesanční pozoun (umělecký vedoucí souboru Wim Becu ), housle (Veronika Skuplik ), vihuela a chitarrone (Andrea Baur ) a cembalo a varhany (Kris Verhelst ). Sólové party (housle, pozoun) měly výrazně virtuózní charakter a zároveň se pojily s ostatními nástroji způsobem, který dokládal, že renesanční rovnocennost všech hlasů s nástupem baroka nevymizela. Totéž platilo i o vokálních skladbách – lehký hlas Charlese Danielse, který dokládá výhody zpěvákova počátečního školení v chlapeckém sboru King‘s College v Cambridgi, zpíval sólově a zároveň zůstával jedním z hlasů celého souboru (lidský hlas byl v tomto období považován za ideální hudební nástroj); celek programu byl jedinečným dokumentem rafinovanosti renesančního a raně barokního kompozičního myšlení a schopnosti dnešních hudebníků ji plně zprostředkovat. (mf)
Triumf klarinetu (28. 7., Břevnovský klášter)
Večer svedl v souboru Crescendo Barock-Ensemble dohromady specialistu na historické klarinety Christiana Leitherera , jeho manželku, výtečnou gambistku Barbaru Letiherer a cembalistku a hammerklavieristku Barbaru Marii Willi . Christian Leitherer hraje jak na historické klarinety (barokní, klasicistní i raně romantické), tak na předchůdce klarinetu chalumeau – sopránové, tenorové a basové (basové chalumeau nechal zrekonstruovat podle fragmentu, který se nachází v jednom z evropských muzeí a který jako chalumeau identifikoval). V hudební terminologii 18. století se klarinet objevuje i jako „vox humana“ – chalumeau tomuto názvu z celé klarinetové rodiny odpovídá nejvíc. Party chalumeau se hrávají na příčnou flétnu nebo hoboj; břevnovský koncert ukázal zřetelně, že zvukově a výrazově nejde o rovnocennou náhradu, avšak opačný případ je velmi dobře možný. Na programu byli Händel, Telemann, Michel Corrette, Joseph Bodin de Boismortier a Gregorio Sciroli; Sciroliho klasicistní skladba je klarinetová, u Händela šlo o původně flétnovou nebo houslovou sonátu, u Boismortiera a Corretta byla původním nástrojem možná flétna, vysloveně pro chalumeau psal zřejmě jen Telemann – v baroku však byla nástrojová záměna stále ještě běžná a výsledný dojem byl stoprocentně přesvědčivý. Závěrečný přídavek – jak to dnes bývá časté – byl jazzový; večer uzavřel znamenitě (hudebníci, kteří se věnují baroku, mají, díky schopnosti improvizovat, k jazzu blízko). (mf)
Zarambeques (31. 7., Letohrádek Hvězda)
Mezi cenné rysy dramaturgie LSSH patří snaha o stylovou rozmanitost a repertoárovou neotřelost, což mimo jiné vede i k pravidelnému účinkování španělských umělců anebo uvádění španělské hudby. Letos přijali pozvání soubor Armoniosi Concerti a sopranistka María Espada , kteří nabídli velmi efektní program složený z italské a španělské barokní tvorby. Kombinace jedinečného prostoru letohrádku Hvězda a děl Ferrariho, Monteverdiho, Kapsbergera, Hidalga či Santiaga de Murcía byla zcela dokonalá. Sopranistka María Espada okouzlila svým jasným, pevným a přitom měkkým hlasem značných možností. Třebaže dobové fioritury ovládá bravurně, její doménou byly tento večer především pomalejší písně a árie – Hidalgova píseň z La noche tenebrosa byla naprosto skvostná. Zpěvačku doprovázeli a v řadě folií a variací „sólovali“ Juan Miguel Nieto na barokní kytaru a Miguel Rincón na teorbu. Jejich neokázalá virtuozita, jemnost a poetičnost hry i přesnost úhozu byla takřka magistrální. Není proto divu, že se publikum s umělci jen nerado loučilo. (mn)
Znovu Molière (6. 8., Státní opera)
Úspěch loňského představení Scapinových šibalství přinesl své ovoce v letošní inscenaci Molièrova Lékáře proti své vůli , v němž se ve Státní opeře představil slavný soubor La frabrique à théâtre . Publikum se opět mohlo setkat s představením vycházejícím ze zásad barokní inscenační praxe, pracující s dobovou výslovností, gestikou, scénickým pohybem, líčením, kostýmy atd. Obtíže dobové francouzštiny částečně kompenzovaly české titulky a samozřejmě vlastní herecké nasazení, příval gagů, lazzi (včetně jednoho olympijského) a hudebních vložek, přičemž loutnista a violistka po stranách vymezeného komorního scénického prostoru (zčásti jeviště na jevišti) byli také občas vtaženi do hry. Publikum se opět bavilo od prvního okamžiku, kdy principál souboru a režisér Jean Denis Monory „přečetl“ z prázdné role papíru úvodní pozdrav publiku, až po samotný závěr této známé hry. Hlavní tíže představení ležela na Julienovi Ciganovi , který v roli Sganarella předvedl úctyhodný výkon vyžadující nejen mluvní, ale i tělesnou akrobacii a improvizační schopnosti, tedy vše, co herec v dřívějších dobách musel bezpodmínečně ovládat. Náročný kritik by si přál i lepší zpěvní výkony, nicméně zde – na rozdíl od slavnějšího Měšťáka šlechticem – hrály skutečně jen doplňkovou nekonstitutivní roli.
Závěrem je potřeba uvést na pravou míru několik tvrzení, která se objevila v recenzi Jany Machalické v Lidových novinách (8. 8., s. 16). Dobová gestika i výslovnost včetně intonace může samozřejmě někomu připadat bizarní, stejně jako celkový přístup nemusí každého oslovit. Že se ale jedná o inscenační přístup životný, dokládají nejlépe úspěchy, které tento soubor (ale i další) již po několik let sklízí, a to nejen ve frankofonním světě, ale i v pražské koltině. V českých podmínkách představení ve francouzštině mohou pochopitelně aspirovat jen na ojedinělá uvádění, jejich přitažlivost však dokazují nejen v minulosti vyprodané Stavovské divadlo či Divadlo ABC, ale i letošní Státní opera, kde publikum rozhodně nebylo snobské – spíše jen jiného kulturního zázemí, než na které je recenzentka LN asi zvyklá. V každém případě jistě nejsem sám, kdo příští inscenaci hledí optimisticky vstříc. (mn)
Alla Polacca (8. 8., letní refektář Strahovského kláštera)
Festivalový program nebyl věnován jen tvorbě, ve které se uplatňují prvky polského folkloru, nýbrž především hudbě, která zaznívala u drážďanského kurfiřtského a tím i královského polského dvora. Na programu byla předehra oratoria San Casimiro , které v Římě napsal Alessandro Scarlatti pro ovdovělou polskou královnu Marii Kazimieru Sobieskou, Vivaldiho sinfonia, komponovaná u příležitosti návštěvy příslušníka sasko-polského dvora v Benátkách v roce 1740, a kompozičně neobyčejně pozoruhodné concerto grosso drážďanského dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena, kterého český posluchač zná pouze jako hudebníka, kterého pro churavost v Drážďanech dlouhodobě zastupoval Jan Dismas Zelenka. „Polský“ (aniž by bylo možné konkrétně jmenovat inspirační zdroje) tu byl jen Telemannův Koncert pro oboe d‘amore , se sólistou Markem Niewiedzalem , který patří k nejlepším středoevropským barokním hobojistům. Devítičlenná Wroclawska Orkestra Barokowa , která ho doprovázela, je dokladem toho, že podmínky, za jakých ve dnešním Polsku pracují barokní ansámbly, jsou víc než dobré: soubor vznikl roku 2006 z popudu generálního ředitele Filharmonie Witolda Lutoslawského(!); jejím uměleckým vedoucím je vynikající polský violoncellista Jaroslaw Thiel . Soubor, jehož členem je také český loutnista Jan Čižmář , který se velmi úspěšně etabloval i v západních centrech staré hudby, hraje výtečně, jeho projev je uvolněný a technicky dokonalý – natolik, že se posluchačům téměř zdálo, že se hudebníci na nástropní malbě sálu chystají k orchestru připojit (nakonec se spokojili poslechem brilantního výkonu hostující Jany Semerádové v Telemannově Flétnovém koncertu ). (mf)
Musica Hungarica (13. 8., Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě)
Soudě podle počtu členů, uváděných na obalech nahrávek, přijel maďarský A:N:S: Chorus do Prahy v malém obsazení – šest mužských hlasů, z toho jeden alt, dva tenory (jeden z nich umělecký vedoucí souboru János Bali ) a tři basy. Program, sestavený z hudby, která vznikla v okruhu dvora Matyáše Korvína (lépe řečeno jeho manželky Beatrix Aragonské), sestával z pouhých tří skladeb – Missy „Faulx perverse“ Jacoba Barbireaua a moteta O Virgo miserere mei Johannesa Tinctorise a Clangant plebs flores Johannese Regise. Jednotlivé části programu byly proloženy gregoriánským chorálem, dochovaným ve dvou maďarských pramenech, který zpívalo všech šest členů ansámblu; polyfonní skladby, za řízení Jánose Baliho, jen čtyři až pět z nich: alt, jeden až dva tenory, dva basy – obsazení odpovídající renesančnímu zvukovému ideálu. Tinctorisovo a Regisovo moteto se dochovalo ve sborníku, který vznikl u příležitosti svatby Matyáše Korvína a Beatrix Aragonské v roce 1476; u Barbireaua je znám pobyt v Budíně v roce 1490. Zatímco Tinctorisova skladba je dokladem toho, že její autor byl dobrým hudebníkem v nejširším dobovém slova smyslu (to jest hudbu nejen skládal a pravděpodobně i interpretoval, ale také o ní byl schopen uvažovat a psát), Regis a zejména Barbireau poskytli posluchačům naprosto výjimečný zážitek – téměř vizuální vjem proplétajících se hlubších hlasů (u Barbireaua klesá bas až k D), nad kterými se vznáší jasně znějící alt, podtrhující významné momenty textu. Malé obsazení ansámblu se tu ukázalo jako značná výhoda; koncert se stal jedním z těch, na které se dlouho nezapomíná. (mf)
Maestro di Bohemia (17. 8., Obecní dům)
Závěrečný koncert LSSH se konal v poněkud – pro starou hudbu – nezvyklém prostředí Smetanovy síně Obecního domu. Program byl sestaven výlučně z děl Jana Dismase Zelenky: ze dvou lamentací pro svatý týden, několika árií ze hry Sub olea pacis a dvou „instrumentálek“ – Ouvertury in F a Hipocondrie . Neobvyklá dramaturgie vznikla v důsledku spolupráce s Festivalem v Sablé, což je jen další důkaz mimořádných kvalit Zelenkovy hudby, o kterou je dnes velký zájem. Třebaže Zelenkovy skladby nenabízejí altistům příliš možností demonstrovat efektní virtuozitu, Philippe Jaroussky i v tomto recitálu dokázal, jak velký kus cesty ušel od svého pražského vystoupení na LSSH v roce 2004. Jeho přednes byl dokonale propracován i v zdánlivě jednoduchých plochách, detaily krásně pointovány. Pěvecky nevděčné septimy v lamentacích zněly v jeho podání zcela nevinně, podobně jako bylo velmi přirozené zdobení v závěru lamentací nebo da capo částí árií ze Sub olea pacis. Je rovněž sympatické, že zde znásobená profesionalita není na úkor spontaneity a vnitřního prožitku. Marek Štryncl a jeho Musica Florea byla Jarousskému výtečným partnerem. Náročné, často koncertantní a neobvykle vedené party tlumočil soubor s citem a – ve vokálních číslech – potřebnou pozorností k zpěvákovi. Pomineme-li několik drobností v intonaci, recenzent by si přál snad jen propracovanější, oživenější střední větu v Hipocondrii. Výsledný dojem mohl být ale ovlivněn akustikou velkého, pro symfonickou a taneční hudbu koncipovaného sálu, která většině Zelenkových kompozic ne úplně přála. Vnitřní dialog hlasů tak byl místy méně čitelný, podobně jako zpěvákovy koloratury v nižších polohách mohly opravdu dobře slyšet jen přední řady. Volba menšího sálu by jistě přispěla i k celkové větší intimitě atmosféry, která k těmto skladbám patří. (Publikum by rovněž mělo větší šanci reagovat na pokyny dirigenta a nezačít tleskat, když se chystá dát nástup.) Přes naznačené výhrady však celý koncert představoval jedinečný zážitek, setkání s vrcholným uměním. Bouřící publikum si vynutilo dva přídavky: kromě opakované árie Phoebe umbras pelle zazpíval Jaroussky slavnou árii z Händelova Rinalda , Dove sei amato bene , která mohla v posluchačích vzbudit nové přání – slyšet Jarousského v nějaké operní inscenaci. Nechme se tedy překvapit, s čím Collegium Marianum či Musica Florea přijdou příště.
Letní slavnosti staré hudby se letos rozrostly do čtyř týdnů a úspěšně zaplnily další, starou hudbou ne příliš často znějící prostory. Z hlediska návštěvnosti i kvality koncertů a představení lze jistě hovořit o značném úspěchu. Potvrdil se opět význam, jež Collegium Marianum má pro pražský hudební život, zároveň ale naznačil nové otázky. Jak bude vypadat nejen příští, jubilejní desátý ročník, ale i další život tohoto ojedinělého festivalu? Věříme, že při stávajícím vedení budou nad komerčními aspekty stále převládat snaha o objevnou dramaturgii, vysokou interpretační kvalitu a radost z krásné hudby. (mn)
