Hamburk – Hledání nečekaných asociací

Pokud má divák představu o skutečném záměru hudebního skladatele a libretisty a navíc je zpravidla „vybaven“ z dřívějška ve své paměti představou tradiční interpretace díla, může počínání mnoha soudobých režisérů a scénografů, kteří hledají zcela nové odkrytí tematických vrstev hudebně-dramatických děl a od prvotního autorského záměru i dřívějších inscenací se stále více odpoutávají, sledovat s úsměvným pochopením, či dokonce s jistým pobavením, kam až může režisérova představivost a „tvůrčí“ fantazie dosáhnout. Výmluvným příkladem toho může být představení Verdiho Nabucca v provedení Hamburgiskche Staatsoper.

V inscenaci režisérky Karoline Gruber je starozákonní příběh babylonského krále Nabuchodonosora přeložen do žhavé současnosti militantního Blízkého východu. Situace libreta jsou samozřejmě fiktivní, ale snaha vojensky ovládnout židovský stát je daná, celkem se daří v hamburské inscenaci uplatnit i vnitrostátní mocenské boje o korunu, i když pochopitelně klíčový argument dějového schématu Solerova libreta o „otrockém“ původu Abigaille je dobově zcela passé, zato snaha režisérky akcentovat v izraelské komunitě totalitní a vojenské praktiky, udělat z velekněze Zachariáše novodobého diktátora je už zcela mimo Verdiho hudebně-dramatickou strukturu stejně jako jeho utěšování Feneny o smyslu její mučednické smrti, o tom, že dojde záhy odměny v ráji, když se namísto k popravě opásaná výbušninami chystá k sebevražednému útoku, tedy k něčemu, co naopak dnešní Izraelce deptá, aniž by takovéto praktiky používali. Náboženská stránka původního libreta není vlastně vůbec uplatňována, Nabucco není sražen bleskem, když se prohlásí za boha, ani není bleskem svržena Baalova modla, ba naopak, když Nabucco v opeře konvertuje k židovství, cítí se Zachariáš zaskočen a ohrožen, v závěru na krále vytáhne revolver, a ten reaguje úplně stejně. Dva namířené revolvery proti sobě tedy uzavírají operu, režie konflikt eskaluje, zatímco ve Verdiho hudbě i Solerově textu při modlitbě k všemohoucímu Jehovovi dochází naopak ke smíření na počátku nesmiřitelných pozic.

Nelze vyčítat dirigentovi Ionu Marinovi , že ve shodě s Verdiho záměrem podtrhl zejména ve sborových partiích jejich vnitřní patos. Touha vzdorovat babylonské expanzi i genocidě stejně jako víra ujařmeného národa v zářnou budoucnost jsou v kontextu původního děje zcela namístě, stejně jako zázračný účinek Nabuccovy modlitby k židovskému Bohu, který ho vyslyší, vrátí mu rozum i moc.

Do intencí režie se vesměs vpravili i interpreti sólových rolí, aniž by ovšem ochudili citový prožitek svých postav, verdiovský vznícený dramatismus je jistě účinný sám o sobě a už jenom samotné pěvecké zvládnutí obtížných partů si dobude diváckého uznání. Philippe Rouillon jako Nabucco, Elizabeth Connell jako Abigaille i Simon Yang jako židovský velekněz Zachariáš odvedli sugestivní a dramaticky strhující výkony. Slabší byli již představitelé dalších rolí.

Sdílet článek: