Malijský písničkář Habib Koité jezdí do ČR často, přesto jeho koncerty vyzní vždy jinak a vždy veskrze pozitivně. Což platilo i pro vystoupení 3. června 2024 v pražském Futurum Music Baru, ve kterém vykřesal náladu jakéhosi „kultivovaného odvazu“.
Koncert zahájil Habib Koité nezvykle křehce, málem meditativně. Zadumaným instrumentálním úvodem, dlouhým kytarovým sólem jen se syntezátorovým podkresem Charlyho Coulibalyho. Jako kdyby se v šestašedesáti stále více přikláněl k té přemýšlivé stránce svojí tvorby. Tento dojem podporovalo i vřazení jemnějších písní ze zatím posledního alba Kharifa (2019) do dramaturgie. S perličkami jako Yaffa v lenivě uvolněném rytmu reggae a s lahodnou melodií. Nebo v nejlepším smyslu slova dojemným vyznáním Forever.
Jenže zdání klame. Koité a kapela Bamada hudbu nenápadně gradovali od tichého soustředění přes kamarádskou konverzaci s publikem až k pověstným rytmickým smrštím, s hypnotickými groovy zdvojených perkusí. Výsledkem byl rozesmátý a v závratném tempu roztančený sál. Aniž by se přitom z emotivního, katarzního reje vytratil přemýšlivý, zmoudřelý podtón, daný už sociálním poselstvím řady textů.
Mezi intelektuální a živelnou povahou Koitého písní přitom neexistuje rozpor. Nápadně to dokládá provedení písně Afrika, jedné z těch nejangažovanějších, s tématy válek, genocid, korupce a chudoby, které i přes závažný obsah nenásilně vybízí k tanci. O to hlouběji do povědomí se pak možná zapisuje sdělení veršů: Jistě, že mu během vystoupení nerozumíme, ale už samotný prožitek hudebníků naznačí leccos o obsahu a ponoukne k vyhledání překladu textu třeba do angličtiny.
Zmíněná kamarádská komunikace Habiba a spol. s diváky také není žádnou pózou, ale prostým faktem. Písničkář se dal bezprostředně do řeči s lidmi pod pódiem, zavzpomínalo se, kdy kdo byl na jakém koncertu. Hráč na perkuse Mahamadou Koné po virtuózní extravaganci na tamani, tzv. „mluvící buben“, poklekl a pozval na scénu dámu, která si bezprostředně, naprosto bez trémy, parádně a radostně, před plným Futurem, zatancovala s kapelou.
Jen když se hudebníci snažili podobně zapojit i dvě holčičky z předních řad diváctva, setkali se s roztomilým studem a přes povzbuzování maminkami zůstalo jen u tanečků pod pódiem. Pro děti ovšem Bamada hned spustili napůl improvizovanou hravou melodii. Z té se nakonec vyklubala píseň L. A., inspirovaná autorovými šťastnými vzpomínkami na pobyt v Kalifornii s tamní muzikantskou smetánkou. „Když je tu tolik radosti, musíme už hrát jenom veselé písně,“ vtipkoval Koité.
Recenzentská poctivost velí napsat, že pěvecky, na hlasový rozsah náročný „bridge“, nástup na refrén, nevyšel Habibovi v L. A. tak úplně jako z partesu. Asi jen momentální únava hlasivek, možná stárnutí hlasu, které se nevyhne nikomu. Při dalším opakování už si dával pozor a raději zůstal v hlubším rejstříku. Ale to byla vzhledem k vydařenému koncertu, k celkové muzikantské bravuře, naprostá prkotina.
Vyváženost inspirací i soundu
Bamada vždy zpestřovali a prodlužovali pódiové verze písní improvizacemi, dlouhými, ale nikoliv nudnými instrumentálními předehrami, nabuzujícími atmosféru. Tentokrát je ale pojali zase trochu jinak. Samotný Habib se o propojení skladeb staral nejen pověstnými brilantními kytarovými vyhrávkami, ale i bezprostředním prozpěvováním, jakýmsi „západoafrickým scatem“.
Tvorba Habiba Koité vždy komunikovala se „západním“ rockem, blues, folkem či kultivovaným popem, asi i proto je nám tak dobře srozumitelná. Ovšem neznamená to, že by nebyla autentická. Naopak. Vždyť celá populární hudba jazzového okruhu čerpala z afrických inspirací, což si teď jen Habib „bere zpátky“ ve službě globální sdělnosti svých písní. A pentatonické stupnice, ve kterých hraje i na kytaru, spolu s polyrytmickými patterny perkusí, zůstávají typicky západoafrické i v chytlavých nápěvech.
Šťastnou kombinací kosmopolitního a autentického byl opět i samotný sound Bamada, kde se kytara či syntezátor potkávají s tradičními západoafrickými instrumenty. Abdoul Wahab Berhé neváhal na část koncertu vyměnit baskytaru za basový nástroj kamalé ngoni, tzv. „loveckou harfu“, i když by mu baskytara posoužila asi jednodušeji. Drnčivý a bohatě rezonující zvuk kamalé ngoni dával soundu zcela osobitý rozměr.
Stejně tak bubeník Mama Koné nepoužíval běžnou bicí soupravu, ale set kombinující její části s basovým bubnem calabash (což neznamená nic jiného než „tykev“, nástroj je tvořen z rozpůleného, vydlabaného a uschlého obřího plodu tykvovité rostliny lagenárie) a djembe.
Jako přídavek nemohl chybět asi největší Koitého hit, mravoučný protikuřácký rytmický nápor (který kuřák asi vážně neutančí) Cigarette Abana, kde si Mama Koné střihl euforizující sólo na djembe. Nejsem zrovna sluníčkář, ale tenhle příval pozitivní energie by rozzářil i notorického mrzouta. Natož zasvěcené publikum, které dobře vědělo, na jaký koncert jde.
