Hába dneška?

Koncertní cyklus orchestru, který tuzemskému publiku urputně vnucuje svůj název PKF – Prague Philharmonia (místo bývalého sice tuctového, ale komunikativnějšího Pražská komorní filharmonie), zaměřený na hudbu 20. a 21. století „Krása dneška“ funguje už jedenáctou sezonou. Na projekt, který si během své existence prošel už mnoha, často nelehkými peripetiemi, spjatými s tuzemskými sociálně-kulturními poměry, je to doba pěkně dlouhá. Zatím poslední „kotrmelec“ nastal loni, cyklu se změnila osoba dramaturga. Poslední tři roky se o jeho programové sycení staral Petr Kofroň, který přenesl Krásu dneška do alternativního prostředí Experimentálního prostoru Roxy – NoD a formou prezentovaných koncertů sem přitáhl početné a časem stálé publikum. Nová dramaturgyně Hana Dohnálková Kofroňův model převzala takříkajíc sakumprásk, avšak pokud jde o jeho náplň, citelně za svým předchůdcem zaostává. Cyklus sestává z šesti autorských profilů českých skladatelů 20. století (z toho dvou žijících – Karla Husy a Jana Klusáka). Dramaturgie zcela rezignuje na zahraniční hudbu (argumentovat Karlem Husou bych v tomto ohledu považovala za alibismus) a na hudbu „dneška“.

V tomto kontextu tedy proběhl 22. března čtvrtý koncert řady věnovaný odkazu Aloise Háby (1893-1973). Model – moderovaný komorní koncert s účastí hosta – zachován. Moderovala dramaturgyně, z jejíhož průvodního slova jsem si občas nebyla jistá, zda si neplete přítomné posluchače s žáky v hodině hudební výchovy na základní škole, hostem byl skladatelův dědic Jan Andreska. Ač profesí hudbě vzdálen, má Hábovu hudbu dobře nastudovánu a v rámci možností i naposlouchánu a průběžně sem tam dodal i zajímavý postřeh (když například upozornil na fujarové intonace ve fagotové suitě a na jejich původ) nebo zákulisní informaci.

Zřejmou snahou dramaturgie bylo představit Aloise Hábu jako autora hudby „hratelné“ a „poslouchatelné“, takže žádné mikrointervaly (nepočítám-li poměrně trapné vzdělávací intermezzo, v němž byla publiku nabídnuta minutová věta z jedné Hábovy suity pro čtvrttónový klavír z cédéčka). V takto vymezeném prostoru padla volba na dvě autorovy rané skladby – Cavatinu na téma H-A-B-A pro housle a klavír a Dvě groteskní skladby (Zwei groteske Stücke) pro klavír – a  dvě jeho skladby z počátku 50. let – Suitu pro fagot sólo op. 69 a Smyčcový kvartet č. 7 „Vánoční“ op. 73. Všechny skutečně příjemné na poslech, fagotová suita i s prostorem pro exhibici virtuozity, jehož Tomáš Františ zplna využil. Ke klavíru zasedl Václav Mácha, houslový part v Cavatině hrál Jan Fišer, posléze primárius v kvartetní sestavě s Romanem Hraničkou (2. housle), Stanislavem Svobodou (viola) a Balázsem Adorjánem (violoncello). Dílům se dostalo pečlivého nastudování a žánrově poučeného ztvárnění a určitě by si zasloužila častějšího provozování na koncertních pódiích (Cavatinu a „grotesky“ si dovedu představit jako oživující položky programů školních přehrávek).

Zúžím-li toto ohlédnutí na samotné „hábovské“ téma, byl koncert chvályhodným příspěvkem do snah o péči o odkaz Aloise Háby, které jsou zatím pořád dosti nesystematické a ti, kdo se na nich podílejí – ať už hudební historikové nebo interpreti, se stále ještě potýkají s hledáním způsobu, jak dílo uchopit. Práce s mikrointervalovým materiálem jako stěžejní skladatelův vklad do hudební moderny 20. století se zdá být závazným imperativem. Předsudky, jimiž je zatížen, už ale dávno neplatí, rozhodně nikoliv na straně těch, pro něž je elektronická a spektrální hudba součástí poslechové zkušeností. Problém bude někde jinde (myslím, že v rovině estetiky někde tam, kde tuhne do konvencí), to však je už mimo rámec této recenze.

Koncert byl skvěle navštíven, publikum aktivní a zvídavé, doufám, že cyklus tento svůj nelehce nabytý potenciál časem nepromarní.