Někdy je opravdu těžké něco napsat. To se stává ve dvou případech: buď recenzent nechce vypadat jako nájemný vrah, nebo nechce být pokládán za placeného reklamního agenta. Byť by upřímné pocity pisatele odpovídaly jednomu z těchto stavů. Bývá to (naštěstí?) zřídka. Tyto rozpaky však vždy pociťuji po poslechu Guarneri Tria Praha (Čeněk Pavlík – housle, Marek Jerie – cello, Ivan Klánský – klavír). Mám-li jejich výkon zhodnotit, je mi to jako psát kritickou stať o západu slunce či kvetoucí louce. Ducha takových jevů uchopí jen básník, a jiný popis je pak jen něco jako pouhý soubor fyzikálních či statistických dat. Guarneri trio Praha je reprezentativním představitelem slavné tradice české komorní interpretace a patří dlouhodobě k vrcholným světovým komorním souborům. Kupodivu, ač se trio i svým názvem hlásí ke své domovské příslušnosti, domov nedával častou příležitost k poslechu jeho umění. Snad je příslibem příznivé změny, že jsme v krátké době měli v Praze možnost si jejich tóny osvěžit hned dvakrát za sebou. Bohužel kapacita koncertních sálů zdaleka nestačila množství zájemců, kteří by vždy naplnili i Dvořákovu síň Rudolfina. Guarneriovci nejprve zazářili 20. dubna na 8. koncertu Hudebních podvečerů ČSKH v Sukově síni Rudolfina. Čtyřvěté Klavírní trio Es dur op. 70 č. 2 věnoval Beethoven své těžce nemocné přítelkyni, hraběnce Erdodyové. Na rozdíl od předchozího „Geistertrio“, toto je plné světlé zpěvnosti, taneční lehkosti (Allegretto) a radostné energie závěru. Jako nelze odděleně vnímat jednotlivé části mistrovských houslí (byť horní deska, spodní deska a luby mohou být nenahraditelnými originály), tak v souzvuku guarneriovců jsou tři umělecké osobnosti ideálně propojeny do celku úchvatně znějícího „triového nástroje“. Přechody hudební myšlenky od jednoho nástroje k druhému vnímáme stejně plynule a přirozeně, jako když je hrají ruce jednoho hráče na jeden mnohostrunný nástroj. Jednověté Klavírní trio Luboše Fišera (1978), i když bez programního podtextu, je typickým a silně působícím vyjádřením dobových pocitů autora a jeho generace, a opravdu nepotřebuje dalšího komentáře. Fišer byl bezesporu jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších skladatelských zjevů druhé poloviny 20. století nejen u nás, ale v celém světovém kontextu. Věřím, že jeho odpovídající ocenění ještě přijde. Zvláště, bude-li tlumočeno takovými interprety, jakými jsou guarneriovci. Na závěr koncertu zaznělo čtyřvěté Klavírní trio č. 2 Es dur op. 100 Franze Schuberta (1827). Toto úchvatné zrcadlo duše jemného a nešťastného básníka hudebního romantizmu pokládám v interpretaci Guarneri tria za zcela bezkonkurenční (Andante con moto…!).
Halu bývalé Plodinové burzy, nyní Sál České národní banky, nepokládám za vhodný prostor pro pořádání koncertů festivalové úrovně. Při vší nedostatečnosti v počtu i velikosti pražských koncertních pódií by Pražské jaro mohlo najít lepší místo pro důstojnou prezentaci vrcholného interpretačního umění komorní hudby, než jakým je špatně přístupné a nevhodné pódium před obrovskými ošklivými závěsy. Navíc tato hala pojme jen zlomek těch, kteří by rádi zaplatili i vyšší cenu vstupenky na koncert, jakým byl 31. května večer Guarneri tria Praha. Naštěstí (i díky výše zmíněným závěsům) akustika sálu byla překvapivě dobrá a spolu s uměním guarneriovců dala zapomenout publiku, kde a na čem sedí. Úvodní skladba, Klavírní trio B dur WoO 39 , je poslední Beethovenovou triovou kompozicí (1812). Jednověté dílo celkem stručné sonátové formy s překvapivě svěžím nábojem zdobí v závěru spršky trylků a chromatizmů. Beethoven zjevně chtěl vyhovět možnostem a cítění desetileté dcerky svých přátel, které tento mistrovský kousek věnoval. Guarneriovci jej rozzářili s virtuózní lehkostí a ve všech detailech radostné hravosti. Mendelssohnovo čtyřvěté Klavírní trio d moll op. 49 (1839) je z jeho dvou trií asi tím oblíbenějším. Mendelssohnovo dílo se nyní již dostává na koncertní pódia častěji, než tomu bylo v minulém půlstoletí. Možná tehdy odlišně vnímali téměř mozartovskou snadnost, s jakou svá díla – bez romantického strádání a v „měšťáckém“ pohodlí – vytvářel. Jeho geniální nadání mu během úspěšného krátkého života umožnilo vyjádřit hudební myšlenky způsobem, který svou přesvědčivostí a citovým nábojem z něj stvořil jednu z největších postav romantického pantheonu. V podání Guarneri tria každá z jednotlivých vět byla nezapomenutelnou originální tváří sugestivní emoce, od vášnivě jímavého sóla úvodního violoncella až po dramaticky velkolepý závěr finálního appassionata. Jako vrchol celého díla vidím dech beroucí provedení Andante con moto tranquillo. Klavírní trio je postaveno, jak i název nasvědčuje, především na umění a partu klavíristy. Ivan Klánský je nesporně výjimečný zjev i mezi nejskvělejšími interprety triového repertoáru. Jeho škála úhozu a vytváření zvuku, schopnost modelovat a dotvářet živou podobu celé partitury do krajních nuancí je v takové míře pokladem v jiném souboru nevídaným. Nejen já ho však při hře s požitkem i pozoruji. Málokdo jemnou mimikou a výrazem tváře tak přirozeně, nehraně a oduševněle ilustruje obsah hudebního momentu. Být filmařem, mám skvělý námět hudebního videosnímku… Umění Čeňka Pavlíka a Marka Jerieho je natolik silné a dokonalé, že i ve svém jednohlasém zpěvu je vždy klavíru rovnocenné. Dominuje všude, kde hudební cit a struktura partitury to vyžadují. Jsem přesvědčen, že ideálnější kombinaci tří výrazných hudebních individualit bych stěží mohl slyšet. Klavírní trio B dur op. 97 zvané „Arcivévodské“ napsal Beethoven roku 1811 pro svého urozeného přítele a obdivovatele, arcivévodu Rudolfa Habsburského, jenž byl výborným pianistou. Poprvé však zaznělo až roku 1813 s autorem u klavíru. Až symfonicky monumentální čtyřvěté dílo je, podobně jako vrcholná Beethovenova kvarteta, jev z nadčasové dimenze do té doby nevídaného vesmíru. Je plné nových podob zvuku, barvy, harmonie a technické náročnosti. Jeho provedení je dodnes jedním z nejkrásnějších, ale také nejobtížnějších cílů a nemilosrdných zkoušek, které klavírní trio může podstoupit. Nemohu než konstatovat, že Guarneri Trio Praha jej provedlo s dokonalostí a přesvědčivostí hodnou skutečných arcivévodů komorní interpretace.
