pátek, 27. červenec 2012

Graffovo kvarteto s japonskou pianistkou

Napsal(a) 

V sedmém z osmi koncertů letošního cyklu, jejž v brněnském Besedním domě pořádá Spolek přátel hudby, vystoupilo brněnské Graffovo kvarteto se svou častou spoluhráčkou, japonsko-americkou pianistkou Michiko Otaki . Mladý soubor, který stačil v prvních dvanácti letech své existence (od roku 1997) nasbírat impozantní řadu ocenění (Beethovenův Hradec 1999, ACT Londýn 2003, „Verfernte Musik“ Zvěřín 2005, dvakrát Cena Nadace Leoše Janáčka 2001 a 2003, Cena Českého spolku pro komorní hudbu 2009) a absolvovat desítky koncertů i natáčení ve třech světadílech, předvedl především ukázku nápadité dramaturgické orientace naplňované hráčským porozuměním: poprvé nebo zřídka hrané české skladby z rozpětí dvou a půl století v uceleně působícím a svrchovaně zajímavém pořadu.

Z epochálního Kvartetního cyklu opus 5 Františka Xavera Richtra, jenž se udává jako začátek české kvartetní tvorby, si Graffovci zvolili páté číslo, v A dur, patrně nejmíň hrávané, a provedli je způsobem, jemuž ani jisté stopy historicky poučené manýry (stereotypní crescenda na každém delším tónu) neubraly na působivosti: dokázali zejména zdůraznit Richtrovo umění uplatnit úměrně všechny kvartetní hlasy, umění, k němuž vývoj kvartetu dospěl mnohem později.

Zvláštní vztah si k tomuto úvodu našlo druhé číslo pořadu, Čtvrtý kvartet Milana Slimáčka, hraný v souvislosti se skladatelovým životním jubileem (loni v září se dožil 75 let). Skladba z roku 2006 jevila v provedení Graffovců jistě bezděčnou, ale zřetelnou afinitu s Richtrovým dílem, a to právě zdůrazněním hráčského zážitku: první ze tří vět budí dojem bezstarostného muzicírování, s požitkem vyhrávajícího neobvyklé instrumentační nápady, druhá, s obsahovým těžištěm, je prostoupena navazujícími recitativy violoncella, třetí se – poněkud drsněji – vrací k pohodě první věty, uplatňujíc účin rytmických vtipů a disonantních harmonií.

Třetí číslo pořadu dalo večeru jistý historický význam: šlo o první veřejné provedení prvního ze tří klavírních kvintetů Bohuslava Martinů označovaného jako nultý . Jednadvacetiletý skladatel jej napsal za letního pobytu u rodičů v Poličce – o prázdninách se nedá hovořit, protože z konzervatoře byl už před časem vyloučen a dosud bez jakéhokoli příjmu – a osvědčil v něm překvapivou instrumentační dovednost a odvahu k formovému experimentu. Dík skutečně komornímu porozumění kvartetní čtveřice s pianistkou ustupovaly některé kompoziční neobratnosti do pozadí a skladbu bylo lze poslouchat nikoli jen jako zajímavý dokument úsilí mladého skladatele-samouka o orientaci ve složité dobové situaci i v sobě samém, nýbrž – s plným posluchačským požitkem – jako kus hodnotné a místy úchvatné muziky vytvořené někým vyvoleným.

Ve srovnání s programem první části večera byl ovšem Klavírní kvintet Vítězslava Nováka po pauze repertoárním evergreenem a poněkud nostalgickou připomínkou novákovského kultu, jehož opakovanými obdobími procházelo hudební Brno od počátku minulého století.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.