pátek, 27. červenec 2012

Graffovo kvarteto s japonskou pianistkou

Napsal(a) 

V sedmém z osmi koncertů letošního cyklu, jejž v brněnském Besedním domě pořádá Spolek přátel hudby, vystoupilo brněnské Graffovo kvarteto se svou častou spoluhráčkou, japonsko-americkou pianistkou Michiko Otaki . Mladý soubor, který stačil v prvních dvanácti letech své existence (od roku 1997) nasbírat impozantní řadu ocenění (Beethovenův Hradec 1999, ACT Londýn 2003, „Verfernte Musik“ Zvěřín 2005, dvakrát Cena Nadace Leoše Janáčka 2001 a 2003, Cena Českého spolku pro komorní hudbu 2009) a absolvovat desítky koncertů i natáčení ve třech světadílech, předvedl především ukázku nápadité dramaturgické orientace naplňované hráčským porozuměním: poprvé nebo zřídka hrané české skladby z rozpětí dvou a půl století v uceleně působícím a svrchovaně zajímavém pořadu.

Z epochálního Kvartetního cyklu opus 5 Františka Xavera Richtra, jenž se udává jako začátek české kvartetní tvorby, si Graffovci zvolili páté číslo, v A dur, patrně nejmíň hrávané, a provedli je způsobem, jemuž ani jisté stopy historicky poučené manýry (stereotypní crescenda na každém delším tónu) neubraly na působivosti: dokázali zejména zdůraznit Richtrovo umění uplatnit úměrně všechny kvartetní hlasy, umění, k němuž vývoj kvartetu dospěl mnohem později.

Zvláštní vztah si k tomuto úvodu našlo druhé číslo pořadu, Čtvrtý kvartet Milana Slimáčka, hraný v souvislosti se skladatelovým životním jubileem (loni v září se dožil 75 let). Skladba z roku 2006 jevila v provedení Graffovců jistě bezděčnou, ale zřetelnou afinitu s Richtrovým dílem, a to právě zdůrazněním hráčského zážitku: první ze tří vět budí dojem bezstarostného muzicírování, s požitkem vyhrávajícího neobvyklé instrumentační nápady, druhá, s obsahovým těžištěm, je prostoupena navazujícími recitativy violoncella, třetí se – poněkud drsněji – vrací k pohodě první věty, uplatňujíc účin rytmických vtipů a disonantních harmonií.

Třetí číslo pořadu dalo večeru jistý historický význam: šlo o první veřejné provedení prvního ze tří klavírních kvintetů Bohuslava Martinů označovaného jako nultý . Jednadvacetiletý skladatel jej napsal za letního pobytu u rodičů v Poličce – o prázdninách se nedá hovořit, protože z konzervatoře byl už před časem vyloučen a dosud bez jakéhokoli příjmu – a osvědčil v něm překvapivou instrumentační dovednost a odvahu k formovému experimentu. Dík skutečně komornímu porozumění kvartetní čtveřice s pianistkou ustupovaly některé kompoziční neobratnosti do pozadí a skladbu bylo lze poslouchat nikoli jen jako zajímavý dokument úsilí mladého skladatele-samouka o orientaci ve složité dobové situaci i v sobě samém, nýbrž – s plným posluchačským požitkem – jako kus hodnotné a místy úchvatné muziky vytvořené někým vyvoleným.

Ve srovnání s programem první části večera byl ovšem Klavírní kvintet Vítězslava Nováka po pauze repertoárním evergreenem a poněkud nostalgickou připomínkou novákovského kultu, jehož opakovanými obdobími procházelo hudební Brno od počátku minulého století.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.