pondělí, 9. květen 2022

Gounod vše napravil

Napsal(a) 

Andreas Ottensamer, foto Katja Ruge Andreas Ottensamerfoto: Katja Ruge

PKF — Prague Philharmonia provedla 8. května se svým šéfem Emmanuelem Villaumem na svém předposledním koncertu letošní orchestrální řady díla Mozarta, Strausse, Brahmse a Gounoda, s tím, že této poněkud neobvyklé dramaturgii mělo dominovat co lákadlo vystoupení renomovaného německého instrumentalisty Andrease Ottensamera, prvého klarinetisty Berlínské filharmonie a dnes již, při svém relativním mládí (*1989), uznávaného mistra svého nástroje. Pokud jde o jeho podíl na večeru, splnilo se toto očekávání beze zbytku. Proberme však věci postupně.

Orchestr zahájil večer Serenádou Es dur op. 7 Richarda Strausse, mladistvým dílkem sedmnáctiletého autora. Vlažné, přibližné provedení však mohlo být stěží důstojným vstupem do večera; ukázalo nicméně, že bavorský pubescent již ovládal své řemeslo znamenitě. Pozornost, kterou věnoval partu lesních rohů, jistě i díky rodinnému zázemí (jeho otec, Franz Strauss, byl prvým hornistou mnichovské opery) nijak nepřebila skutečnost, že dechová partitura (dvojitý dechový kvintet s posílenými hornami a kontrafagotem – ten však byl tentokrát ke škodě věci nahrazen kontrabasem) byla vypracována zcela suverénně a s dokonalou znalostí klasické harmonie. V tom si mladý Richard nezadal v ničem se svým salcburským kolegou, jenž poté následoval. Bývá tato Serenáda opravdu někdy přirovnávána k Mozartově Gran partitě B dur – což je, soudím, přece jen trochu přehnané – nicméně Straussův talent se zde hlásí ke slovu nezadržitelně, a jistě si zasluhoval osvícenějšího provedení.

Mozart, jenž následoval, je však dílem nikoli pubescenta, ale zralého mistra. Předehra k buffě Divadelní ředitel K 486, je mistrovským, ambiciózně napsaným kouskem, který si objednal sám Josef II., a Wolfy zde složil počet ze svého mistrovství. Vznikalať tato ouvertura, i celá buffa, ve stejné době jako Figarova svatba, a toto sousedství je zřetelně patrné jak na mélické inspiraci tak i vrcholné technice. Opět nicméně musím konstatovat, že provedení, jež lze stěží označit za průměrné, jen těžko mohlo zúročit potenciál v partituře uložený. Pichlavá staccata dechů, výsostný znak mozartovské ironie, později vrcholně zúročený v Così fan tutte – kde byla? Slyšeli jsme jen rutinní hraní při zdi, utopená dřeva, smyčce bez smykové diferenciace, stále jen opatrné détaché, kterým se nemůže mnoho zkazit. Ouvertura je v sonátové formě, s ostrým provedením v polyfonní faktuře – a zde, v ohnivém fugatu smyčců, plném temperamentu, ale i ironie, se manko přibližného nastudování projevilo nejvíce. Raději nesrovnávejme, nebylo by to fér.

Emmanuel Villaume, foto PKF Emmanuel Villaumefoto: PKF

Brahmsova Sonáta pro klarinet a klavír f moll op. 120/1, pozdní dílo mistra, jenž se již loučil s tvorbou, byla provedena v transkripci pro smyčcový orchestr z pera Darka Butorace. Vstoupili jsme do jiného světa, plného kontemplativní nostalgie a zasmušilého rozjímání, nicméně i zde pronikají občas na povrch veselejší, jiskřivější tóny, které jako by popíraly ten jinak převážně elegický tón, jenž na nás doléhá z celého Brahmsova posledního tvůrčího období. Patří tato Sonáta do dvojice klarinetových sonát z opusu 120, vedle Sonáty Es dur, a obě nesou tyto stylové znaky. Brahms se v té době věnuje právě tomuto nástroji, o jehož barevných možnostech jej přesvědčil znamenitý klarinetista Richard Mühlfeld. Butoracova transkripce pro smyčce je technicky v pořádku, nezní vůbec špatně, ale přesto mám s jejím přijetím problém. Shrnuto do jednoho slova? Pak tedy: proč? Aby tuto komorní, veskrze niternou privátní zpověď mohly hrát i orchestry? Opakuji, nezní to špatně, ne že by se klarinet nepojil se smyčci, alespoň většinou, ale už to nezní jako Brahms. Prostě proto, že Brahms by to takhle nikdy nenapsal, pokud by vůbec uvažoval o tom, že by svému rozjímavému klarinetu přidělil za partnera orchestr. Ten velký stylový posun, to zcela odlišné zvukové roucho, do něž transkripce dílo oděla, můžeme pravda podle svého založení hodnotit různě – já se však ptám: proč? Náladový svět Brahmsova posledního tvůrčího období si žádá polohu privátní konfese – nejvíce byl tento nesloulad znát překvapivě právě v částech hybnějších, kde se dostávají ke slovu i veselejší tóny, třeba v ländlerových intonacích 3. věty. Nezapomínejme, že se o pár let dříve tvůrce již chtěl zcela rozloučit s kompozicí – zřejmě již cítil, že řekl vše – a teprve nové inspirace jej přiměly k tomuto podivuhodnému tvůrčímu epilogu. Klavír, vlastní nástroj jeho muzikantské duše, jejž výsostně ovládal a jemuž svěřoval vše ze svého soukromého života, se mu stal posledním médiem, a nemyslím teď jen na Vier ernste Gesänge (ostatně původně pro harmonium), ale spíše na poslední klavírní cykly, opp. 116, 117, 118, 119. A také na tyto komorní sonáty. Možno je jistě hrát i v úpravě pro violu, která se svým charakterem blíží velmi tomu, co měl Brahms na mysli, když se nejprve rozhodl pro klarinet, ale rozhodně tu musí být partnerem klavír. Rytmická pregnance u komplementárních polyrytmických pásem, výsostný znak Brahmsovy hudební řeči, prostě nikdy nemůže být tak ostře formulována, jak si to Brahms představoval – není to v silách jakéhokoliv smyčcového souboru. A smyčce PKF předvedly toho včera jen dosti matný výkon, kdy spousta jemných detailů zanikala. Ale přesto, při vší rozpornosti, to byl vzácný hudební zážitek, a to díky výkonu znamenitého sólisty. Andreas Ottensamer přesvědčil i zde, v obtížných podmínkách, že je vskutku mistrem svého nástroje. Jeho hebký, měkký tón vynikal zejména ve ztišenějších pasážích, přestože to měl těžké, prosadit se proti hřmotně hrajícím smyčcům, Obdivuhodná byla nejen jeho pianissima, ale především barevná sjednocenost v celém tónovém rozsahu. Kultivovaný, přitom plnokrevný muzikantský výkon, hodný srovnání se nezapomenutelnou Sharon Kam, mistryní tohoto nástroje.

Gounodova 2. symfonie Es dur nezní pravda na našich pódiích často, a přitom je to docela příjemná hudba, a dobře se poslouchá. Přesvědčilo mne o tom jiskřivé provedení, ve kterém Villaume dokázal strhnout orchestr po přestávce k mnohem zaujatějšímu výkonu. Je to výlučně diatonická hudba, usazená pevně a bezproblémově v idiomu raného romantismu, přičemž vůdčím vzorem byl Gounodovi Beethoven. Pokud jde o zvukový obraz, i formální půdorys, platí to beze zbytku. Z tohoto bezpečného stylového zázemí se Gounod nesnaží ani na okamžik vybočit. Pokud čekáte – a on umí vyvolávat očekávání! – že přijde s něčím vlastním, novým, čekáte marně. Zejména prvá dosti nudná sonátová věta, která naplňovala jen mechanicky své schéma, byla díky nenápadité motivické práci s hlavním tématem, jež vyplňovala převážnou část expozice, provedení i reprízy, pro posluchače k nepřečkání. Ve volné větě se přidá přece jen trocha galského šarmu, v docela půvabných meandrech, jimž vévodí elegantní cifrování smyčců – a zde, a pak stále více, prokázal Villaume velký smysl pro hudební řeč vpravdě svého autora. Ostatně zná tuto symfonii dokonale a dokázal o jejích kvalitách přesvědčit i orchestr. Jisté technické manko v souhře bylo sice stále patrné, ale z toho se přece u takovéto lehké, příjemné hudby nestřílí. Scherzo, s umně nastavovaným hlavním tématem a slabším Triem, pak zapůsobilo předjímanou mefistofelskou notou (Faust následoval o dva roky později) a Finale na mne zapůsobilo zdaleka nejlépe. Vtipná, svěží, jiskřivá hudba, pro niž dokázal Villaume nakonec přece jen vydolovat z hráčů přesvědčivý výkon, završila úspěšně nejen celou ymfonii, ale byla i vydařenou tečkou za tímto večerem.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.