Goerne a Aimard v přísném stylu

S napětím očekávaný liederabend 27. 5. v podání velmistra tohoto oboru, německého barytonisty Matthiase Goerneho a jeho francouzského kolegy Pierra-Laurenta Aimarda , se stal večerem svrchovaného umění písňové interpretace, ale také večerem hodně depresívním, pro predisponované jedince možná až neúnosně. Nezařadit ve dvouhodinovém výběru z Beethovena, Schuberta a Brahmse ani jednu píseň, o níž by bylo možno prohlásit, že je, ne-li přímo veselá, tak alespoň ve výrazu sanguinická, hledící neuslzeným pohledem vstříc všem, dobrým i zlým, stránkám tohoto světa – to si může dovolit opravdu jen umělec takového sebevědomí a mistrovství, jakým je Matthias Goerne, pokud je jeho partnerem někdo, kdo s ním tak vzácně výrazově souzní, jako Aimard, pianista obrovského výrazového a stylového záběru. „Nejoptimističtějším“ číslem večera se tak stala Beethovenova píseň An die Hoffnung , její druhá verze, op. 94, ale i v ní se zpívá o naději, že tam, kdesi na nebi, je anděl, jenž počítá všechny námi prolité slzy. O naději překrásné, leč bohužel ničím neopodstatněné. Slzy, jež byly na tomto světě prolity, jsou nespočetné, a, nality do řek, smetly by v jedné povodňové vlně vše živé. Přesto se obávám, že centrum jejich evidence nebude nikdy zřízeno. A právě o tom byl tento veskrze bezútěšný večer. Nikoli, veskrze ne. Ten, kdo chtěl, mohl hledat útěchu v komorně ztišeném, spirituálním výrazu, jímž bylo prosyceno podání obou velkých umělců. Goerne je opravdu žák a nástupce Dietricha Fischera-Dieskaua – Brahmsovo opus ultimum et absolutum, Vier ernste Gesänge , kde se mu přiblížil nejvíce, pojal jako oproštěnou výpověď o posledních věcech člověka. Je z rodu umělců příliš se neohlížejících na potřeby širokého publika, jemuž se odmítá podbízet stejně jako třeba Grigorij Sokolov. Tuto duchovní linii, nekompromisně a pro průměrné turistické publikum i nerealisticky náročně, stvrdil i „atypickým“ opusem 48, Šesti písněmi na slova Gellerta , jenž se výrazně vyděluje z Beethovenova písňového odkazu, v němž jinak zcela převládají písně radostné, energické, milostné, ano i komické. Ještě vynalézavěji musel Goerne pátrat v Schubertovi, v jehož cca šesti stovkách písní je jen velmi málo písní tak kormoutlivých, jako ty, které pro svůj účel vybral z Viléma Meistera na slova Goethova: Wer sich der Einsamkeit ergibt, An die Türen will ich schleichenWer nie sein Brot mit Tränen aß , doplněné o optimismem zrovna nehýřící biblickými texty inspirované písně jako O Tod, wie bitter bist du apod. Zato Brahms vyhovoval jeho dramaturgickému záměru dokonale, nikoli náhodou se proto stal nejvíce exploatovaným skladatelem tohoto ušlechtilým nihilismem prodchnutého večera. Co říci o jeho zpěvu? Nejvýstižněji snad, že to není ani tak zpěv jako deklamace, tu vznešená, tu vznícená, ale vždy dokonale zvládnutá. Sokolov má své náročné publikum již vychované, Goerne se o to teprve pokouší. Pokud se mu tímto nezvyklým a stěží napodobitelným způsobem podaří koncertní turisty vyhnat ze sálů, držím mu všechny palce.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější