sobota, 20. srpen 2011

Goebbelsova entropie pro The Hilliard Ensemble

Napsal(a) 

Scénický projekt Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter byl na Pražském jaru uveden dva večery po sobě (2. a 3. 6.), a třebaže prvního dne měl v nedalekém Rudolfinu těžkou konkurenci v podobě melodramu Pekelná komedie, značka The Hilliard Ensemble přivábila do Národního divadla početné publikum. Byli jsme svědky pokusu o propojení dvou, podle mého názoru dost obtížně slučitelných světů: Heineru Goebbelsovi se fenomén „hilliardovců“ do jeho konceptuálního myšlení vejde docela dobře, ale protože jedním z nejvýraznějších rysů jeho konceptualismu je astylovost, zatímco The Hilliard Ensemble jako fenomén znamená především styl, byl autor nucen učinit směrem ke své mnohasměrné, gejzírovitě větvené představivosti poměrně drastická regulační opatření.

Goebbelsův scénický koncert má podobu tříaktového představení s intermezzem mezi druhou a třetí částí, členění odpovídá výběru použitých textů – básně T. S. Elliota (Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka), novely Maurice Blanchota (Šílenství dne), a próz Franze Kafky (Výlet do hor) a Samuela Becketta (Vzhůru k nejhoršímu). Vokalisté jsou vedeni ke scénické akci, která směřuje k činohernímu divadlu, nikoliv k opeře – takže jsou stejným dílem herci, včetně mluveného slova, jako pěvci. Skladatel členy The Hilliard Ensemblu „šetří“, nechává je na pódiu ztvárňovat spíše živé, významově přehledné obrazy nežli dějové scény (s výjimkou druhého obrazu). Příběhů se ale zcela nevzdává: ponechává pro ně otevřený prostor detailní světelnou režií (Klaus Grünberg ) a v druhé části koncertu také neméně důsledně zpracovanou zvukovou stopou, která obrovskou kulisu domu obývaného protagonisty a fragmenty jejich životních osudů obklopuje akustickým prostorem iluzivního předměstí – tak dokonale odpozorovaným, že pes se v noci rozštěká na nenadálý hluk a divák zapomene, že je v divadle, a když kutil v garáži vyhodí pojistky, lekne se zcela autenticky.

Tématem celého projektu je lidské bytí, v tomto případě nazíráno z perspektivy léty, prožitky a zkušenostmi zaneseného života, v kontextech sociálních, existenciálních, surreálných – v prvním obraze pěvci-herci mlčky balí skrovné vybavení pokoje a pak zase vše vybalují, už zpívajíce, v jakési výseči věčného koloběhu stěhování – osidlování a vysídlování, zařizování a vyklízení, příchodů a odchodů, v druhém amplifikují obsese svých životů, nicotné z pohledu zvenčí, avšak z hlediska každého z protagonistů bytostně sebezáchovné. Součástí koncepce je i přestavba mezi jednotlivými obrazy, která probíhá na očích diváků – přičemž konec obrazu je zřetelně naznačen spuštěním opony, ta však jde hned zase vzhůru. Třetí obraz probíhá v hotelovém pokoji a je provázen projekcí fotografií, z nichž poslední – pobřeží – se mění ve video a současně, v úplném závěru celého večera, který hudebně zachovává přísnou stylovou jednotu, strohost, v dynamice a vedení hlasů téměř jednotvárnost, se mění kód hudby – slyšíme „starou“ hudbu tak, jak ji známe z projektů The Hilliard Ensemblu.

„Šel jsem k tomu domu, ale dovnitř jsem nevstoupil“ – takové je vyznění celého večera. Pěvci zpívají, mluví, konají, vše spíše pomalu, žádný chvat, žádné náhlé kontrasty, divák je zaujat jejich zaujetím, ale dál nemůže. Možná ani žádné „dál“ neexistuje, možná je to jen pocit nějakého imaginárního „dál“. Osobně mne třetí obraz už trochu uspával, nechci-li říci nudil – ale zřejmě i to je součástí konceptu, protože proměna na konci mě dokonale z letargie vyburcovala. Je-li entropie směřování k (nějakému) uspořádání při současném snižování energetických nároků na udržování onoho řádu – tak je tento Goebbelsův projekt pro The Hilliard Ensemble skvělým obrazem entropie a jeho závěr je převelice člověčenský.

Představení bylo vizitkou trvale vysoké profesionality pěveckého kvarteta, vystavené zkouškám nejen v Goebbelsově konceptu – když například v druhé části každý zpívá ve svém „okně“, je to a cappella, a souhra je komplikována zvukovou stopou, ale také v aktuální realitě, v níž kontratenoristu Davida Jamese postihla hlasová indispozice, takže se na scéně zhostil jen herecké složky své role, zatímco pěvecky jej jako pátý účinkující na scéně zastupoval – s notami v ruce – Matthew Venner , který byl jemu i zbývajícím členům souboru zcela rovnocenným partnerem.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.