pátek, 23. listopad 2012

Glyndebourne - Liščí ohon jajako dominantata

Napsal(a) 

Chcete-li vidět Lišku Bystroušku nebo Věc Makropulos , stačí si koupit Opernwelt nebo Opernglas, nalistovat měsíční plány operních domů a můžete vybírat. Představení Janáčkových oper jsou obecenstvem navštěvovaná, mají úspěch. Hrát Leoše Janáčka se stalo naprostou samozřejmostí. Není tedy divu, že jeho dílo zavítalo i na tak prestižní místo, jako je Glyndebourne Festival.

V Glyndebourne z Janáčkovy tvorby vybrali Příhody lišky Bystroušky . Vzniklo představení, které v nebývale inspirativní syntéze spojuje symboličnost, hymničnost a Janáčkův humanismus s jeho smyslem pro detail, který je vždy kamínkem v neobvykle pevné kompoziční stavbě, kde Janáčkova metoda „sčasovek“ dokonale spojuje epizody a scény zdánlivě nespojitelné v jednolitý kompaktní celek, který vyznívá v apoteózu lidskosti a věčného koloběhu života.

Janáček měl vrozené dramatické a zároveň burleskní cítění. Zdá se, že pro Janáčkovo hudebnědramatické vnímání a myšlení je příznačná právě volnější forma různých epizod, což kdysi vyzkoušel v OsuduVýletech páně Broučkových , ale co se jedinečně uplatnilo především v Lišce Bystroušce, neřku-li v pozdějším „Mrtvém domě “.

Liška Bystrouška má jakýs takýs dějový příběh, začínající jejím chycením, pokračující řadou volně řazených scén s evidentně důležitým momentem Bystrouščiny smrti (to si Janáček prosadil proti seriálu Těsnohlídkovy prózy s „komiksovými“ ilustracemi Stanislava Lolka). Ale pozor: zatímco smrt je z dějového hlediska vždy jednoznačná situace pro konec, závěr děje, Janáčkova opera Bystrouščinou smrtí nekončí. Následují ještě dva obrazy, jeden podzimní, nostalgický, a jeden, poslední, patetický s apoteózou přírody a věčného koloběhu života. Přiznám se, že mám tyto poslední dva obrazy z Lišky Bystroušky nejraději, a skutečný konec je situace, kdy se objevují nová lištička a nový skokánek, který má ovšem o revírníkovi své informace od „dědóška“. Revírníkovi podle textu dojetím vypadne flinta z rukou a to je situace klíčová i pro inscenaci v glyndebournském festivalu.

Režisérka Melly Still se hluboce ponořila do atmosféry i stylu tohoto neobvyklého a umělecky svrchovaného díla. Není snadné do jedné, dvou vět vtěsnat subjektivní vztah k probíhající situaci i jednajícím osobám a zároveň pootevřít dvířka do vlastní duše, obnažit ve zkratce nenaplněné touhy a životní zklamání. Režisérce se zřejmě daří naladit interprety na tu správnou vlnu a tak dokázali společně uhodit hřebík na hlavičku.

Režie totiž prostřednictvím lidských i zvířecích portrétů ukazuje barvitost života. Ten se odvíjí ve věčném koloběhu zdánlivě malicherných, směšných, ba sobeckých zájmů toho kterého člověka nebo zvířete. Každý si valí před sebou svou kuličku „z hovínek slepenou“ a myslí si, že má poklad. Režisérka s humorem a ironií postihuje jako motor všeho jednání nevyčerpatelnou životní energii, a to u všech jednajících postav. Všechny jsou činorodé, žádná tu není jenom do počtu, třebaže to jsou často jenom záblesky a nepatrné krátkodobé okamžiky. Smysl pro detail je obdivuhodný. Podstatou je realistický obraz okořeněný groteskním a ironickým nadhledem. Tak třeba situace, která se obvykle celkem přechází, zde patří k těm zvláště účinným. Bystrouška se vymočí jezevcovi přímo na hlavu. A režisérka zřejmě přesně vypozorovala, jak močí lišky. Interpretka Lucy Crowe to také zvládla dokonale. Tak bychom mohli probírat scénu po scéně.

Režijní koncepci ústrojně napomohla také výtvarnice kostýmů Dinah Collin . Zvířata jsou kostýmově v lidských úborech, samozřejmě stylizovaných a v detailu hyperbolizovaných. Bystrouška je ve vytahaném šedém svetru s velkými tmavými pruhy a v řasené maxisukni. Dominantním prvkem Bystrouščina kostýmu je velký huňatý rezavý ocas, který je možné od pasu odpojit, hrát s ním coby s rekvizitou. Co všechno lze s liščím ohonem provádět, ukázala jedna z nejvtipnějších scén představení, a to námluvy liščího páru.

Pro řadu scén je dokonce využito nadsázky. Tak kohout obšťastňuje houf slepic, které tu jsou notně zmaškařeny v minisukních a kombiné, s velikánským pyjem. Bystrouška i lišák Zlatohřbítek si zase nosí pyšně svůj ohon v rukou. Hra s ohonem je dokonce pro Bystroušku příznačná. Ve většině situací se totiž vychloubá, jak na všechny vyzrála, a ne marně se říká, že „každá liška si svůj ohon chválí“. Lucy Crowe ovšem rozehrála všechny situace s komediální nadsázkou a pohybově i hlasově byla perfektní. Rovněž tak Emma Bell jako lišák ve scéně námluv i rodičovského mudrování dokázala dát postavě humor, lyriku i patřičné milostné vytržení. Každá zvířecí postava tu měla svůj miniprostor, kdy se groteskně uplatnila. Vznikl tak jakýsi zvířecí mumraj se slepicemi a lesní havětí a řadou dalších sólových postaviček, tedy vzniklo něco na způsob feérie. Do toho byly dosazeny lidské postavy se svými vášněmi a směšností. Revírník (Sergei Leiferkus ) v košili a vestě, ve vysokých kožených holinkách, často s flintou a kloboukem na hlavě, miluje les, ale nedokáže se vyrovnat s faktem, že mu liška utekla, že si ho hostinský Pásek (Colin Judson ) i rechtor (Adrian Thomson ) kvůli tomu dobírají. Proto ji chce zastřelit anebo chytit do pasti. Je tu i farář (Mischa Shelomianski ) se svým nezvládnutelným celibátem, rechtor se svou staromládeneckou touhou a konečně protřelý lump, pytlák Harašta (William Dazeley ) s potřebou sebrat všechno, co mu přijde pod ruku, jsou tu i životem smýkané ženy – paní revírníková (Jean Rigby ) a paní hostinská Pásková (Sarah Pring ), ženy, které tu rozvrzanou a rozviklanou káru života trpně táhnou se svými muži.

Všimněme si na několika momentech promyšlené a přitom minuciózní práce inscenátorů na vnitřním obsahu jednotlivých replik. Tak jenom namátkově. Paní revírníková zvyklá zřejmě v myslivně „kralovat“, mít vždy první a poslední slovo, bere přítomnost lišky jako vpád vetřelce, žárlí a pokouší se ji očernit. Za slovy: „Já ti tu lišku vykopu! Smrdí to a zavazí a co škody nadělá!“, cítíme, že to v manželství už patrně neharmonuje, že se revírník upíná k Bystroušce citově víc, než je z pohledu manželky zdrávo, a tentýž pocit samozřejmě v burleskní podobě dokázala tatáž interpretka v roli sovy ještě dovršit: „Kdybyste věděli, co já viděla, těmato vlastníma očima viděla, já stará osoba! Ta naša Bystrouška je jak ta nejhorší...“. Je to úplný kaleidoskop pocitů, emocí soustředěných do mála vět nebo dokonce jediného slova. Když se mluví o farářovi, který změnil působiště, odpovídá hostinská Pásková jediným slovem: „Teskní.“ Co vše dokázala zpěvačka, jistě za účasti režisérky, do tohoto slova vložit. Nejen osud osamělého faráře i svůj vlastní, ale i nás, kterým se občas životní touhy a sny rozsypaly vniveč. A dál, když se mluví o Terinčině svatbě, zpívá tatáž pěvkyně s neobvykle ostrým výrazem: „Má nový štuc!“. A janáčkovsky opakuje, aby to podtrhla: „Nový štuc!“. Všichni víme, že jde o svatební dar, rukávník z lišky Bystroušky. Řeklo by se, smutný konec „příhod“ z toho chlubení, všech těch bojů a radovánek, ale Janáčkův životní optimismus tento smutek a beznaděj přebíjí: je tu malá Bystrouška, „jak by mámě z oka vypadla“.

Scéně (výtvarník Tom Pye ) dominuje rozložitý strom, poskládaný z dřevěných destiček, a horizontální stěna s řadou průzorů a uliček a s centrální stezkou uprostřed, po níž se dá sjíždět na způsob tobogánu. Strom jedinečně vyhovuje obrazům v přírodě, ale samozřejmě vadí některým situacím, především ve 4. obraze, kdy se postavy baví hrou v karty. Karetní hra a pití piva jistě neodpovídají zvyklostem vesnické hospody, kde se pije pivo jedině ze skleněných půllitrů a kartami se tříská o stůl. To tu samozřejmě není. Milovník karbanu by jistě musel trpět při slovech, kdy se revírník vysmívá rechtorovi, komuže to maže eso. A rovněž tak slepice jako prostitutky by asi Janáček také neakceptoval, v nich se naopak pokoušel vyjádřit tupost a opakováním rytmické figury „my pracujem, snášíme“ pak zparodoval bezmyšlenkovitý pracovní stereotyp. Prostitutka stojí na přesně opačném konci, rozhodně by patnáct takovýchto ženštin nedokázal uspokojit jediný kohout. Ale každý obraz, strom nestrom, dýchá svou atmosférou, všudypřítomnost lišky s jejím zvědavým čenichem a mrskajícím se ohonem byla cítit v každé situaci, humor si tu podával ruce s lyrikou a ta zase povětšinou ústila ve filozofujícím zamyšlení nad lidským a potažmo i zvířecím chováním.

Také dirigent Vladimir Jurowski přesně podtrhl Janáčkův styl, jeho „sčasovky“ dostaly polyrytmickou simultánnost tam, kde to „páslo“ k celkově úsečnému Janáčkovu stylu. Neváhal ovšem na druhé straně „rozezpívat“ útržky melodií do široce vyklenutých oblouků. Glyndebournská inscenace tak dokázala, že na Janáčkovi je stále co objevovat, stále co nalézat. Janáčkova hudba díky svému originálnímu kompozičnímu rukopisu se hluboce vtiskne do hudební paměti. Jeho smysl pro dramatičnost situací se tu skloubil s nevyčerpatelným smyslem pro humor. Tak jsou pochopitelně právě kvůli rytmu důležité opakující se hudební a rytmické sekvence, opakování drobných hudebních figur a frází, které ve svém celku utvářejí potom onu originální, pro Janáčka typickou kompoziční fakturu.

Glyndebournská inscenace tak skládá kamínek po kamínku, až vyroste v mohutnou panychidu, hymnickou oslavu života, v pochopení, že člověk by neměl přírodu pokořovat, ale žít s ní v míru a harmonii. Inscenace ani na chvíli nezapomene, že život je boj, že zpravidla zvítězí právo silnějšího. Ale co je to platné: neustálý koloběh života a smrti, zániku a rození dává naději, dává každému prožitému okamžiku života vnitřní smysl. A o tom všem je životním optimismem i smutkem naplněná Janáčkova hudba, která dokázala z veselých příhod z bílovických lesů udělat něco jako mystérium o životě a smrti. A tyto vysoké ambice si bezesporu kladla glyndebournská inscenace a do značné míry je také splnila.

Rudolf Rouček

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.