středa, 9. listopad 2022

Glagolská mše z mrtvého domu

Napsal(a) 

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Festival Janáček Brno zahájilo zdejší Národní divadlo 2. listopadu premiérou svého operního souboru, dvojdílným večerem sestaveným z opery Z mrtvého domu a Glagolské mše od Leoše Janáčka. Jiří Heřman, šéf brněnského operního souboru a režisér dvojinscenace, označuje za autora tohoto dramaturgického spojení dirigenta Jakuba Hrůšu, čerstvě designovaného budoucího hudebního ředitele Royal Opera House, Covent Garden, Londýn, který premiéru dirigoval. Obě díla byla uvedena ve své původní verzi.

Scénografii večera vytvořil na vynikající úrovni Tomáš Rusín, autorkou kostýmů je jako obvykle jeho žena Zuzana Štefunková Rusínová. Jejich spolupráce je jako snad vždy naprosto bezchybná, funkční, nápaditá a je v dokonalé souhře s inscenační koncepcí Jiřího Heřmana. Snad jen využití prostoru mezi orchestřištěm a obecenstvem v přízemí vyžaduje určitý divácký odstup a je jistě výrazně působivější pro diváky, kteří se na jeviště dívají shora.

Heřmanovým hlavním tématem je v opeře Z mrtvého domu utrpení mužů v souvislosti s jejich zločiny na ženách. Jeho „Kristus“ (a zároveň „raněný orel“) je zavěšený za ruce na řetězech nad jevištěm, vězni stojící pod ním jako by na řetězech viseli také. Kristus se později svíjí na zemi, je ztělesněné utrpení, vězni jsou, jak jinak, neustále biti a laskaví nejsou ani sami k sobě. Ženy tu jsou buď předmětem chvilkového potěšení (Poběhlice) nebo ztělesněnou představou těch, kteří jim ublížili (Aljejova matka, Lujza a také Akulina – němá postava v podání Kateřiny Kněžíkové). Gorjančikov přichází ve svém občanském oblečení a vzápětí se stane nedílnou součástí davu stejně vyholených a stejně oděných jedinců. Jsou téměř k nerozeznání i díky letmo propracovaným odlišnostem charakterů. Autorem světelného designu je režisér a myslím si, že některé výjevy byly světelně poddimenzované, což se pochopitelně projevilo ještě víc při představení 6. listopadu na streamu pro Operavision. 

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Jak víme, Leoš Janáček svou poslední operu Z mrtvého domu úplně nedokončil, a navíc je poměrně krátká, takže se ji dirigent Jakub Hrůša, jak sám říká, snažil uvést spolu s dílem, které vzniklo nedlouho před ní, s Glagolskou mší. Dirigent považuje tyto dvě skladby za „sourozence s genetikou úplně stejnou“. Ve filmovém dokumentu o inscenaci uvedeném o přestávce streamovaného představení také říká, že je Janáček vždycky dramatikem a že Glagolská mše působí, „jako by byla pro divadlo napsána“. Dovolím si nesouhlasit. Právě dramaturgické propojení těchto dvou Janáčkových skladeb považuji za nejpodstatnější problém nové brněnské inscenace. Chtěli-li tvůrci inscenace přidáním Glagolské mše doplnit mužskou operu o chybějící ženy a očistit muže od jejich vin koncertní mší, pak se jim to podařilo dosti vnějškově.

Naivně jsem se domnívala, že bude Glagolská mše uvedena po přestávce, ale inscenátoři se rozhodli jinak. Udělali přestávku před třetím jednáním opery. Tím sice propojili obě části večera, operu a mši, avšak narušili souvislý dějový tok opery Z mrtvého domu. Dokonce se rozhodli, že obě díla spojí, a tak po konci opery následuje několikeré zaznění zvonu a navazuje Glagolská mše.

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Celý večer na mě působil jako „sólo pro orchestr“. Jako by mezi orchestřištěm a jevištěm byla pomyslná dělící hranice. Orchestr hrál pod Hrůšovým vedením brilantně, dirigent propracoval celý orchestrální part do všech detailů, hráči se zcela podřizovali jeho vedení, orchestr zněl barevně, v bohatých dynamických proměnách a často v téměř legatových frázích. Mužský sbor vedený Martinem Buchtou zpíval výborně, atmosféra byla soustředěná a velmi vstřícná. Jakub Hrůša byl ve velmi dobrém kontaktu se sólisty a se sborem, ale, podle mého mínění, orchestrální part působil jako víceméně samostatné koncertní provedení. Dokonce jako by nesouvisel s podobou hudebního dramatu, které jako by kráčelo mimo něj. Také na streamovaném představení byl orchestrální part dynamicky natolik zvýrazněn, že zpěv sólistů v prvním a druhém jednání byl chvílemi potlačen, orchestr jej místy kryl. Mimořádně vynikl mezi sólisty představitel Šiškova Pavol Kubáň, také Peter Berger jako Skuratov a Eduard Martyniuk v roli Šapkina. Nezklamali ani Roman Hoza (Gorjančikov), Jan Šťáva (Placmajor), Gianluca Zampieri (LukaFilka Morozov), Lukáš Bařák (Čekunov), Jarmila Balážová jako Aljeja. V Glagolské mši zpívala sopránový part Kateřina Kněžíková, altový Jarmila Balážová a Jana Hrochová, tenorový Peter Berger s Eduardem Martyniukem, basový Jan Šťáva s Josefem Škarkou. V tomto propojeném dvoupředstavení Mrtvý dům nemá konec a Glagolské mši chybí její charismatický začátek. Výborný smíšený sbor Janáčkovy opery si ovšem zazpíval to, co je mu jinak těžko dopřáno (sbormistr Pavel Koňárek). Po pravdě řečeno, nemyslím si, že by svým zdivadelněním Glagolská mše získala. Domnívám se, že divadelní přetlumočení jí spíše ubližuje tím, že je jí vzata bezprostřednost ryze koncertního díla, pro které je zdivadelnění něčím, co jeho mimořádnou hudební působivost zbytečně zatěžuje. Na konci večera přichází na chvíli katarze – Aljeja se vrací domů do Dagestanu (zadní projekce).  

Po zhlédnutí inscenace soudím, že dramaturgická vize nedošla svého naplnění a to přesto, že všichni pracovali nadmíru poctivě a s láskou. Operu Z mrtvého domu poškodilo až sólistické vedení orchestru, který chvílemi překrýval pěvce, Glagolskou mši pak nadbytečné jevištní přetlumočení silného a sdělného hudebního díla. Racionální konstrukce byla dokonalá, provedení také, ale ukázalo se, že propojení těchto dvou Janáčkových děl, byť i vznikla ve stejnou dobu, je násilné a nepřináší ani jednomu z děl další výraznou přidanou hodnotu. Obojí je totiž příliš janáčkovsky samostatné, originální, takové, jaký byl jejich svérázný tvůrce. Možná, že kdyby byly obě části večera postaveny jako dva celky jen tak vedle sebe, diváci by si jejich vyznění spíše propojili než při úporné snaze o jejich pokud možno bezešvé spojení.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.