úterý, 4. červen 2013

Giuliano Magnifico

Napsal(a) 

Giuliano Magnifico Giuliano Magnifico

Tak byl někdy označován houslový mistr interpretace italského baroka, rodák z Trevisa, Giuliano Carmignola (1951). I když dnes už jeho výkony nejsou tak zářivé jako před deseti, patnácti lety, stále patří do první ligy tzv. historicky poučené interpretace, zvláště pak koncertů Antonia Vivaldiho. Kupodivu jej žádný český promotér k nám nepozval, až to udělal Josef Krečmer a jeho Barocco sempre giovane a 25. 4. zahrál v Sukově síni Domu hudby města Pardubic sóla ve třech Vivaldiho koncertech (C dur RV 187 , e moll RV 281 , F dur RV 283 ) a coby řadový hráč ripieno ve dvou kompozicích Arcangela Corelliho (Concerta grossa D dur op. 6/1F dur op. 6/9 ) a ve Vivaldiho Sinfonii C dur RV 112 . (Ve východních Čechách tak zároveň podpořil svou poslední vivaldiovskou desku u Deutsche Grammophon.) Mělo to být zlaté vyvrcholení festivalu Pardubické hudební jaro a skutečně tomu tak bylo. Mohl bych uvést několik výhrad vůči sólistově projevu – občas ujetá intonace, ujasňování si nástupu drnkáním, což bylo podivné, až příliš velká „leggiero“ interpretace skladatele, který jej provází životem, ale přesto jsem byl nakonec uhranut jeho tónem, stylem a intenzitou projevu. Nevnímal jsem průměrnou akustiku sálu a byl jsem vtažen do hry. Carmignola má silné charisma a to, co umí (a umí toho opravdu hodně), prodává ve stylu velké, i když pokorné hvězdy. Do Pardubic přijel s dostatečným předstihem, aby mohl s mladým orchestrem intenzivně pracovat nejen na programu, ale i na stylu. Za pár dní se soubor proměnil, nadšeně nasál Carmignolovy rady a zkušenosti, takže na koncertu jsem byl velmi mile překvapen výsledkem. Ten večer hrál orchestr Barocco sempre giovane na mezinárodně porovnatelné úrovni. Opět jeden z příkladů, jak záleží na osobnosti, která skutečně vede! Nepochybuji o tom, že o orchestru budeme slyšet stále více. Měl by však ostražitě dbát na to, s kým hraje.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.