Čtrnáctý festival hudebního divadla Opera 2020 už potřetí přiváží do Prahy také operní soubory ze Slovenska. V pondělí 17. února hostovala ve Státní opeře Štátna opera Banská Bystrica s operou Amilcara Ponchielliho La Gioconda, která měla premiéru 27. dubna 2018. Hodně rolí bylo obsazeno renomovanými sólisty, jak je ostatně zvykem i v mnoha českých, moravských, slezských operních souborech. Ponchielliho Gioconda má pěvecké party opravdu nelehké a už v samotném díle je obsažena nejedna dějová nejasnost, kterou by mohlo vyřešit jen obratné inscenační řešení. Banskobystričtí si už podruhé pozvali ke spolupráci mladého českého operního režiséra Dominika Beneše. Gioconda následovala po jeho inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny (2016).
Ač všichni sólisté zpívali nejlépe, jak byli schopni, k Giocondě Jolany Fogašové, která je u nás známá ze svých četných hostování, můžeme s lítostí poznamenat, že zpěvaččin přestup od mezzosopránu do sopránového oboru nezůstává bez následků. Hlubší poloha hlasu zvukově a barevně téměř zmizela, pěvecký výkon začíná být nevyrovnaný a značně rozvibrovaný. Není divu, vždyť pěvkyně svůj hlas vůbec nešetří a zachází s ním značně macešsky (Cizí kněžna i Ježibaba v Rusalce, Carmen, Lady Macbeth, Salome, Abigail…). Ani Jitka Sapara Fischerová diváky nenadchla svým nepříliš barevným mezzosopránem v roli Giocondiny matky (La Cieca). Svěžestí svého mezzosopránu naopak zaujala mladá představitelka Laury Adorno Michaela Šebestová, jejíž pěvecký výkon byl krásně barevný a lahodný (od roku 2019 členka souboru!).
Pánové sólisté podali vyrovnanější výkony. Mladý brazilský tenorista Max Jota zpíval Enza zvučně, talentovaně, slibně. Pěvecký výkon Zoltána Vongreye jako Barnaby byl patřičně znělý a také Ivan Zvarík zazpíval svého Alvisa Badoera přesvědčivě. Představení řídil dirigent Igor Bulla a orchestr jím vedený zněl často velmi hutně – ostatně v souladu s vypjatými výkony pěvců, kteří často zpívali naplno na rampě. Velmi dobře zapůsobil sbor (sbormistryně Iveta Popovičová), který byl občas umístěn také v lóžích na prvním balkónu, podobně jako někteří sólisté.
Vizuální podoba banskobystrické Giocondy nešetřila ohni různého druhu, hasiči Státní opery mnoho tak náročných představení asi nezažili. Před oponu byla předsazena podivná hranatá černá skřínka na dlouhých nohách s ledkovými paprsky nad sebou. Trojice bílých snad jeptišek ji otevřela a zapálila svíčky před bílou soškou panny Marie. Laskavé bytosti k ní nosily květiny a chodily se k ní modlit, zlé utrhávaly květy. Avšak – chyběla Lví tlama, podstatná součást benátské republiky, do níž tehdy snaživci vhazovali udání na své spoluobčany. Pročpak tam nebyla? Náznak fasády Dóžecího paláce jaksi nestačí…
Kulisy na jevišti osvětlovaly zářivky se studeným bílým světlem – nepříliš přesvědčivá manýra (scénograf Petr Vítek). Kostýmy Lenky Poláškové působily téměř amatérsky (zejména kostýmy baletu – včetně choreografie Bély Kéri Nagye). Co však bylo nejpodstatnější: sólisté nebyli režisérem modelováni do výrazných postav, slepá Giocondina matka čas od času vlála po jevišti jako by viděla, vztahy mezi postavami byly takřka nulové. Dramatické situace neuvěřitelné – chudák Laura Adorno leží ve svém mrtvolném spánku nekonečně dlouho na tvrdém stole přikryta bílým hadrem, který pak Gioconda nepochopitelně vymění za hadr černý a květiny, ačkoli Lauře vzápětí zachrání život. Vrcholem nešikovnosti byla Giocondina předsmrtná akce – to když vyndala sošku panny Marie z oltáříčku, aby ji mohl ten zloduch Barnaba (který byl během inscenace málem neviditelný) vzteky rozbít. Režie Dominika Beneše mne totálně rozladila svou nedomyšleností a nepřesvědčivostí. Po jeho velmi úspěšném debutu se Smetanovým Tajemstvím v plzeňském divadle 2012 následovaly více než matné pokusy – mimo jiné 2015 Stravinského Slavík a Čajkovského Jolanta a 2017 Verdiho Maškarní ples v pražském Národním divadle, 2019 Meyerbeerův Robert ďábel v Ostravě.
Účast slovenských souborů na festivalu Opera můžeme jen a jen přivítat. Jenom bychom v tuto chvíli přáli Štátnej opere Banská Bystrica, aby dokázala uvážlivěji volit své spolupracovníky nejen podle jejich oficiálního renomé, ale také podle aktuální situace a v neposlední řadě podle jejich schopnosti tvůrčím způsobem spolupracovat s jejím ambiciózním operním souborem.
