pondělí, 20. duben 2015

Giltburg, Arming a FOK – krása ve všech ohledech

Napsal(a) 

Boris Giltburg, foto archiv BG Boris Giltburgfoto: archiv BG

Nedávno se mi připomněla již mnohokrát probíraná myšlenka tvrdící, že „psát o hudbě, je jako tančit o architektuře“. Z pozice člověka píšícího o hudbě poměrně často, by u mě bylo příhodné bránit sílu slova a nepřipouštět ani na chvíli rovinu marnosti, kterou chtěl, předpokládám, autor této věty vyjádřit. Musím se však přiznat, že 16. dubna jsem odcházela ze Smetanovy síně Obecního domu s pocitem, který se dá předat verbálně opravdu jen v malé míře. Přesto doufám, milí čtenáři, že mé taneční pohyby vypoví alespoň náznakem, o jakém architektonickém skvostu můj tanec vypráví. Svých nástrojů se ujali hráči Symfonického orchestru Hl. m. Prahy FOK pod vedením Christiana Arminga. Tento vídeňský rodák, mimochodem v letech 1995 – 2001 působící jako šéfdirigent Janáčkovy filharmonie v Ostravě, je od roku 2011 hudebním ředitelem Královské filharmonie v belgickém Lutychu. Hned při úvodním provedení Tří tanců ze Smetanovy Prodané nevěsty se ukázala volba tohoto dirigenta jako jasný dramaturgicko-umělecký triumf, a to triumf zdaleka ne jediný. Energičtější začátek koncertu jsem si nemohla přát a nasazení orchestru, spolu s intonační průzračnosti, si mě silně podmaňovalo od prvních tónů. Armingova práce s celým tělesem byla fascinující. Tahal si za nitky vedoucí k jednotlivým sekcím zcela zřetelně a přitom hravě a s úsměvem, ale především – se stoprocentní zpětnou vazbou! Orchestr mu pod rukama tzv. šlapal jak hodinky. Druhým triumfem večera byl rusko-izraelský pianista Boris Giltburg. Téměř ze všech propagačních materiálů koncertu nejvýrazněji vystupovala jedna podstatná informace. Tento třicetiletý umělec je vítězem jednoho z nejnáročnějších interpretačních „soubojů“ na světě, totiž Soutěže královny Alžběty, konající se v Bruselu. Pokud byste nahlédli do historie soutěže (v souvislosti s osobnostmi, které stály na stupni vítězů v předešlých ročnících) a obeznámili se s neobyčejně náročnými podmínkami jejího průběhu (soutěž trvá měsíc), pochopili byste, s jak velkým očekáváním jsem na koncert přicházela. Velkolepé umění, jakého se mi od Giltburga dostalo, mé očekávání však ještě předčilo. Třetí klavírní koncert C dur, op. 26 Sergeje Prokofjeva byl zahrán asi v doposud nejrychlejším tempu, jaký jsem kdy slyšela, což samo o sobě není interpretační pojetí, které bych v hodnocení stavěla nejvýše. Troufám si však tvrdit (s plným vědomím omylnosti mého sluchu), že Giltburgovi se v tomto velmi náročném klavírním partu neztratila ani nota a extrémní dynamický rozptyl, který pianistovi určuje hudební text, byl rovněž odstínován s obdivuhodným efektem – a konečnou kombinaci všech těchto kvalit už bych zlatým kovem rozhodně ohodnotila.

Christian Arming Christian Arming

Sledovat spolupráci Giltburga a Arminga bylo jednoduše zážitkem, který mi nastavil pro hodnocení dalších koncertů laťku nebezpečně vysoko. Oba umělci na sebe reagovali s takovou samozřejmostí, že jejich vzájemná hudební empatie byla téměř hmatatelná. To bylo umocněno vzájemným „gestikulačním“ dialogem, přičemž Arming v několika momentech ohleduplně přistoupil blíže ke klavíru a dirigoval orchestr se zvýšeným ohledem na Giltburgovo tempové cítění daného úseku. Jednoduše pastva pro uši, ale také pro oči. V druhé půli koncertu Arming i orchestr jen utvrdili, jak jim tato jejich spolupráce svědčí. Janáčkova orchestrální rapsodie Taras Bulba, zpracovávající téma ukrajinské legendy, zazněla se vší výpravností a dramatičností sobě vlastní. Kouzlem stvořeným z esencí Janáčkovy nádherné hudby, skvělého dirigenta a na plné obrátky fungujícího orchestru jsem byla očarována ještě dlouho po koncertě.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.