úterý, 11. září 2007

Germania (Berlín)

Napsal(a) 

GERMANIA (BERLÍN) GERMANIA (BERLÍN)

Italský skladatel baron Alberto Franchetti narozený roku 1860 v Turíně, není veřejnosti zdaleka tolik znám jako jeho slavní současníci, ale jeho první operní dílo, ve stylu velké francouzské opery komponovaný Asrael, upoutal zájem Verdiho. Na popud slavného skladatele objednala opera v Janově na oslavu 400. výročí objevení Ameriky u Franchettiho operu Kryštof Kolumbus, která byla přijata s velikým úspěchem a získala autorovi popularitu. Další hudební díla, jak symfonická, tak řada oper, pak následovala; významného úspěchu v té době dosáhla symfonická báseň Lorelay. Skladatel, který studoval v Benátkách, Mnichově a Drážďanech, měl díky rodinnému bohatství (otec bankéř, matka byla baronka Rotschildová) možnost finančně podporovat kvalitní realizace svých děl. Jeho oblíbeným libretistou byl Luigi Illica, autor libreta k Tosce, jejíž hudební zpracování přenechal Franchetti skladateli Giacomo Puccinimu, s nímž se dobře znal. Opera Germania byla uvedena v roce 1902 v Miláně pod taktovkou Artura Toscaniniho s Enricem Carusem v hlavní roli Frederica Loeweho. Opera se setkala s úspěchem také díky výše jmenovaným interpretům. Skladatel pilně komponoval a uváděl další díla. Měl velmi vřelý vztah k Německu, kde často pobýval. V Baden Badenu si dokonce koupil dům a dokončil zde svoji operu Královna Luisa, která potom byla na skladatelovy náklady uvedena v Berlíně. Svůj vztah k německé hudbě získával již jako chlapec, kdy mu otec večer před spaním vykládal příběhy z oper Richarda Wagnera. Postromantická Franchettiho hudba nepostrádá prvky verismu a určitý obdiv skladatele k Richardu Wagnerovi nezůstal také v jeho díle bez odezvy. Nevím, jak u ostatních skladatelových operních děl, ale v Germanii jsou hlavní pěvecké role psány neobvykle náročně.

Děj opery je zasazen do bouřlivých historických událostí v Německu na začátku devatenáctého století v období napoleonských válek a sleduje odpor vlasteneckých studentů, umělců a filozofů proti francouzské okupaci. Dílo inscenovala v berlínské Deutsche Oper na Bismarckově třídě ředitelka tohoto domu, šarmantní režisérka Kirsten Harms. (Rád bych v kontextu nedávné situace na naší první scéně upozornil, že paní Harms si jako intendantka dovolí ve svém divadle realizovat během sezony maximálně jednu svoji režii.) Režisérka společně s výtvarníkem Berndem Damovskym a kostymérkou Gabrielou Jaenecke na velmi jednoduché scéně, prakticky bez dekorací, herecky velmi výrazně rozehrávala romantický příběh lásky v pohnuté době revolučního a válečného kvasu. Podobně jednoduché jevištní provedení aplikovala před několika lety při inscenování Rossiniho opery Semiramis na stejné scéně. Tehdy bylo dílo přijato s velkým úspěchem podpořeným vynikajícím hudebním pojetím italského dirigenta Alberta Zeddy. V prologu opery se dostáváme do nakladatelského podniku vydavatele Giovanni Filipa Palma (dobře zpívající Guillaume Antoine), kde se před velkým prospektem pomalovaným texty z novin scházejí revolučně naladění mladí lidé, většinou studenti, básníci, filozofové a také hlavní protagonisté příběhu. Zaznívá studentská hymna "Gaudeamus igitur". Hudebně dílo připravil stávající hudební ředitel Renato Palumbo, ale představení, které jsem viděl, řídil alternant, italský dirigent Attilio Tomasello. Rovněž hlavní představitelé byli z druhého obsazení. Nejlépe si vedla Manuela Uhl, představující roli Rickie. Nemá problémy s výškami a výrazově je velmi přesvědčivá. Velice pěkným a nosným hrdinný tenorem vládne Gustavo Porta z Argentiny, který představoval jejího milence Federica. Měl ovšem několik technických problémů, ale globálně to byl úctyhodný výkon. Jeho soka, studentského vůdce Carla Wormse, který Rickie unese a jehož ona odmítá, ztvárnil italský barytonista Silvio Zanon, zkušený a světem protřelý pěvec. Ovšem s některými krkolomnými pěveckými momenty svého partu měl také problémy. Velice příjemně mne překvapil svým pěveckým výkonem korejský pěvec Hyung-Wook Lee v menší úloze policejního velitele. Neméně dobře si vedl v berlínské opeře naturalizovaný gruzínský basista Arutjun Kotchinijan, který vykreslil v roli protestantského pastora Stappse výraznou figuru. Nesmím zapomenout důležitou roli sboru včetně chlapeckého pod vedením Ulricha Paetzholda.

Vraťme se ale zpět k ději. Komorně laděné první dějství nahlíží do vztahů mezi klíčovými postavami příběhu v prostředí venkova ve Schwarzwaldu. Zajímavěji je ale koncipována scéna druhého dějství, odehrávajícího se o rok později v pruském Královci, v prostorách studentského spolku Luisenbund. Ve spodní části jeviště je nízký prostor, kde se mezi studenty odhodlanými jít do závěrečného boje odehrává konflikt mezi oběma soky Loewem a Wormsem. Schyluje se k souboji, ale nakonec dochází díky společné revoluční myšlence a bojovému nadšení k usmíření. V horní části jeviště se pak v závěru objevuje všemi obdivovaná pruská královna Luisa jako symbol odporu proti francouzským okupantům. V epilogu, doprovázeném symfonickým intermezzem hudebně znázorňujícím krutosti války, prochází mezi spoustou padlých, raněných a poházených zbraní na bojišti Bitvy národů u Lipska v roce 1813 symbolická bohyně války s mečem v ruce. Svléká brnění, odkládá zbraň a je to vlastně nešťastná Rickie, která nalézá mrtvého Wormse a těžce zraněný Federick umírá v jejím náručí. Ovšem bitva byla vyhrána a Napoleon poražen. Epilog vyzněl hlavně scénicky z celé opery nejsilněji. Musím dodat, že dílo bylo prezentováno na velmi slušné úrovni, ale hluboký emocionální a inscenační zážitek jako takové nevyvolalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.