neděle, 18. listopad 2007

Gent: Valkýra v polní nemocnici

Napsal(a) 

Každá nová inscenace tetralogie Richarda Wagnera "Prsten Nibelungův" je dramaturgický počin, který vzbuzuje zájem a i obdiv, protože v dnešní době, kdy téměř všechny operní domy musí šetřit, není uvedení celého, zhruba 16hodinového cyklu žádná maličkost. Vlámská opera si pozvala na pomoc belgického rodáka Ivo Van Hove. Van Hove působí dlouhou dobu v Amsterodamu, nejdříve jako ředitel Jižního divadla, potom jako šéf Holland Festivalu a nyní jako ředitel předního divadla Toneelgroep. Cyklus uvedlo minulou sezónu "Rýnské zlato" a poslední "Soumrak bohů" je plánován na příští rok.

Nejpopulárnější - dá-li se to tak u Wagnera nazvat - je asi "Valkýra" a ta byla provedena v opeře v Gentu. Van Hove zůstal věrný svému modernímu konceptu a jestliže "Rýnské zlato" umístil do Amerického počítačového multinacionálu, pak se odehrává děj "Valkýry" v soudobé nemocnici jakéhosi velkého města. Soudě podle počtu mrakodrapů opět amerického. Van Hove vyměnil počítače za nemocniční přístroje high technology. Opět se nejedná o nějaké atrapy, ale o skutečné fungující přístroje. Vrcholem je čarovný spánek Brünnhildy v posledním dějství (podle Wagnerovy předlohy) a narkózou navedený umělý spánek (podle Van Hove). A aby toho nebylo dost, ukáže na monitoru celému hledišti dále pracující vnitřnosti Brünnhildy, lépe řečeno její představitelky na scéně. Ani tak pro Wagnerův děj důležitý meč v představě režiséra nezůstal, stal se z něj přenosný počítač (laptop). Ve svém deníku píše Van Hove následující: "pobíhající setřičky, zranění vojáci, sáčky s krevní plasmou, rentgenové snímky, sterilní ručníčky, operační rukavice, stetoskopy: to jsou některé rekvizity pro famózní 0šWalkürerit0˜. Chceme vytvořit nervózní, avšak profesionální atmosféru dočasného centra první pomoci po katastrofě v jistém městě." Vše také na scéně bylo a atmosféru skutečně vytvořilo. Kdo se těší na kopí, krunýře, prales a jiné tradiční doplňky Wagnerovy opery, bude zklamán, ale podívaná zůstává. Jen jednou vzal Van Hove Wagnerovu předlohu doslova: raněné vojáky přivážejí valkýry na skutečných koních, na scénu opery se jich vešlo pět a zůstávají tam asi půl hodiny! Mezi nimi nádherní bělouši, milovníkům zvířat se musí rozbušit srdce. Nevím přesně, kam tím režisér mířil, chtěl ukázat kontrast mezi zbytky přírody a moderního šedivě betonového města? Možná, ale pohled na ta skvostná zvířata určitě odváděl pozornost od toho, co se na jevišti dělo. To je snad jediná výtka této vyjímečné produkci. Van Hove byl sice otcem myšlenky, ale dostal plnou podporu celého, čistě belgického, realizačního týmu (Jan Versweyveld, scénografie a An D0˜Huys, kostýmy).

O hudebním zpracování už v superlativech hovořit nelze. Mezi sólisty byli výborní pěvci, například mladá Edith Hallerová. Tato sopranistka z jižního Tyrolska sice na poslední chvíli zaskakovala, ale tak nějak si představuji ideální Sieglinde. Nebo krásně znějící basbaryton Jamese Johnsona (Wotan) a působivá Anne Masonová jako Fricka. Američanka Jayne Casselmanová zvládla těžkou roli Brünnhildy, ale bez velkých emocí a s poměrně malým rozsahem hlasu. Rovněž Američan Jeffrey Dowd (Siegmund) a korejský basista Attila Jun měli dost velké rezervy. Orchestr Vlámské opery vedl opět jeho šéf, Americký Maďar Ivan Törzs. Tentokrát byl jejich výkon (kromě žesťových nástrojů) o něco lepší než v "Rýnském zlatě", ale pořád to není pravý wagnerovský orchestr.

Sečteno a podtrženo: "Valkýra" Iva Van Hoveho je silně působící podívaná, která perfektně zobrazuje náš rušný, málo citlivý nervózní svět, kde příliš často vyhrává zlo nad dobrem. Ať se nám to líbí nebo ne.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.