pondělí, 3. říjen 2011

Gent/Antverpy - Monteverdi mezi lidmi a bohy

Napsal(a) 

S Monteverdiho operou Il ritorno d’Ullise in patria se Vlámská opera vrátila skoro o čtyři století zpět do doby barokní. Premiéra tohoto skvostného díla se uskutečnila během benátského karnevalu v roce 1640. A tehdy to byl obrovský úspěch, tak velký, že již o necelý rok později se opera stěhovala do Boloně. Přesto zůstává jeden z prvních pokusů nového žánru opera ve stínu poslední opery Monteverdiho L’incoronazione di Poppea. To je škoda, protože Odysseův návrat do vlasti má co říct i dnešnímu posluchači, nejen obsahem, ale i hudbou. Vlámská opera si pozvala německého režiséra Michaela Hampeho a jeho italského výpraváře a návrháře kostýmů Maura Pagana , kteří tuto operu realizovali již před 26 roky na salcburském festivalu.

Oba tvůrci zrekonstruovali původní produkci a tam se asi stala chyba. Bylo by bývalo lepší připravit zcela novou inscenaci, tato působila trochu sešle a staromódně. Příběh vychází z Homérova eposu a jedná se vlastně o konflikt mezi lidmi, podrobně sledovaný a usměrňovaný bohy (Jupiter, Neptun, Minerva). Někdy pomáhají, jindy lidské ambice maří, ale vždy se nás snaží přesvědčit, že člověk nemá vlastní osud ve svých rukou.

Tandem Hampe/Pagano vytvořil tradiční divadlo s důrazem na obyčejné lidské postavy. Představení trvá skoro tři hodiny, ale divák se nenudí, na scéně se pořád něco děje, statické barokní divadlo to určitě není. Přesto se nelze zbavit dojmu, že je to pojetí, které působilo v osmdesátých létech, ale dnes přistupujeme k barokní opeře trochu jinak, ať už je tradičně či moderně inscenovaná. Na jevišti stojí barokní brána a vertikálně posuvná plošina, na které přijíždějí a odjíždějí jak herci, tak i rekvizity. Jednu výhodu toto představení má, Hampe a Pagano se úzkostlivě drží příběhu a tak překlad textu v titulcích přesně odpovídá libretu a dění na jevišti, což v moderních transpozicích velmi často chybí.

Vlámská opera má většinou štěstí s výběrem sólistů, a tak tomu bylo i tentokrát. Zejména hlavní protagonisté byli dobře disponovaní. Italský barytonista Furio Zanassi (Ulisse) má znělý, lyricky zabarvený hlas, jeho krajanka Marianna Pizzolato (Penelope) si už vybudovala velmi dobré jméno a mladý norský tenor Magnus Staveland (Telemaco) je nadějný talent s pěveckou kariérou před sebou. Kromě toho jsou všichni specialisté v interpretaci barokní hudby. Této trojici se téměř vyrovnala Lucia Cirillo (Minerva) a lotyšský basbarytonista Igor Bakan (Antinoo). Návštěvníky v programu trochu mátl název „symfonický orchestr opery“. Samozřejmě to nebylo žádné symfonické těleso a z operního orchestru zbyli jen houslisté, kteří hráli na moderní nástroje barokními smyčci. Zobcové flétny, cinky, přírodní trumpety, theorbu a dokonce i regál obsluhovali přivolaní specialisté. Tento dočasný ansámbl hrál pod vedením italského muzikologa a flétnisty Maria Sardelliho , který také autorsky doplnil části opery, Monteverdi ji nedokončil. Hudebně solidní představení scénicky asi každého nepřesvědčilo, o nádherné hudbě Claudia Monteverdiho ovšem nelze diskutovat.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.