neděle, 20. listopad 2011

Gent/Antverpy - Aida v komorním balení

Napsal(a) 

Malá plátěná veranda a jedna pohovka s rudým přehozem, s tím si vystačil režisér Peter Konwitschny v inscenaci Verdiho Aidy . Kdo očekával ve Vlámské opeře živé slony, velbloudy nebo aspoň masové scény, byl zklamán. To byla asi většina premiérového publika, protože Konwitschného čekalo při děkování dost silné bučení jako výraz nespokojenosti. Na to je tento známý německý režisér ovšem zvyklý, zažil už mnohem větší divadelní skandály. A divákům se ani nelze moc divit. Konwitschného režijní koncept jde opravdu příliš daleko, a když k tomu přidáme dost slabé sólistické obsazení, lze konstatovat, že závěr sezony se Vlámské opeře skutečně moc nepovedl.

Že inscenace v Gentu a později v Antverpách bude o dost komornější než světová premiéra v roce 1871, se samozřejmě dalo čekat. Však s premiérou v Káhiře při příležitosti otevření Suezského kanálu nebyl spokojen ani sám Verdi a zúčastnil se až představení v milánské Scale o čtvrt roku později. Skladatel se na Aidu podrobně připravoval, seznamoval se s dějinami starého Egypta, podílel se intenzivně na libretu a dokonce nechal udělat šest dlouhých rovných trumpet „aidovek“ (v Gentu byly jen čtyři, které Konwitschny umístil mezi posluchače).

„V Aidě je na jevišti většinou hodně lidí a v této lidské mase se ztrácejí hlavní představitelé a jejich interní konflikty,“ prohlásil Konwitschny, „pro mne je mnohem důležitější ukázat onen smrtelný trojúhelník lásky než sbor s šedesáti vojáky.“ A skutečně, od prvního taktu do poslední scény se děj odehrává v plátěné verandě s externí projekcí. Jen jednou se otevře zadní stěna, kde je umístěn sbor, a opera končí zbořením verandy (získáním svobody Aidy a Radamese v posmrtném životě) a filmovou projekcí večerního Gentu, a to je trochu málo, usoudilo publikum a nejen ono. Některé scény, například závěr opery, se Konwitschnému vydařily, jiné, například Amonasrův úkryt za pohovkou, vyzněly dost komicky. Rakušan Jörg Kossdorff se postaral o výpravu, dá-li se ona veranda tak nazvat, a jeho krajanka Michaela Mayer-Michnay navrhla slušivé novodobé kostýmy.

Bohužel ani dvojí alternující obsazení nebylo příliš šťastně zvolené. Více než průměr představovala jen ruská mezzosopranistka Irina Makarova jako Amneris a znělý barytonista Valerij Alexejev (Amonasro). Italka Susanna Branchini (Aida) zvládla svůj part bez problémů, ale také bez lesku. Hlasové problémy měl mladý ukrajinský tenorista Miša Didyk , který se navíc po jevišti pohyboval dost dřevěně. Role egyptského vojevůdce Radamese je pro něj zatím dost obtížná. Tím se stal milostný trojúhelník Aida/Amneris/Radames, na kterém si režie tak zakládala, nesourodým. Reputaci zachraňovaly operní sbor a orchestr pod vedením nového šéfdirigenta opery Dmitrije Jurowského , nejmladšího představitele známé ruské dirigentské dynastie. Jurowski vyzdvihl s úspěchem zejména bohatou melodickou linku ve Verdiho partituře.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.