čtvrtek, 5. březen 2009

Gelsenkirchen - Afričanka

Napsal(a) 

Smůla postihla reprízu Meyerbeerovy Afričanky v Musiktheater im Revier 8. června. V nastudování bez alternací onemocněli hlavní představitelé, a protože Sélika ani Vasco de Gama už dávno nepatří k nepostradatelné výbavě každé primadony a prvního tenora, byl malý zázrak, že se přesto hrálo. Diváci se však museli smířit s tím, že oba zaskakující hosté zpívali své party z not. Vzhledem k tomu byla zrušena režie celého představení, které se sice konalo v kostýmech a dekoracích, ale jako koncertní produkce. Za těchto podmínek se nedá říci o inscenaci téměř nic. Regine Hermann by se ani za normálních okolností svým malým a lehkým hlasem nehodila na Séliku. Úctyhodně zazpívala sice všechny noty, ale úplně monotónně. Jean Francis Monvoisin byl proti ní ve výhodě, že už Vaska zpíval před časem ve Štrasburku, ale ani on svým bezbarvým a zpočátku i plochým hlasem ve výškách nevzbuzoval více než uznání za obětavý záskok. Jakkoli celek trpěl pochopitelnou nervozitou, nelze tím omluvit slabý fond a úplně fádní pěvecký projev Ines (Leah Gordon ). Z hlavních rolí tak přes drobné rytmické kolize nejlépe dopadl Nélusko, jemuž dal Jee-Hyun Kim potřebnou dávku lstivosti, nenávisti a vášně. Jak by asi Meyerbeerovy postavy měly vypadat, naznačili nejlépe představitelé malých, ale v poselství díla velmi důležitých úloh: basisté Vladislav Solodyagin (Veliký inkvizitor) a zejména Melih Tepretmez (Velký brahmín) podali náboženské pohlaváry zdánlivě protikladných, ve skutečnosti však svou nesnášenlivostí dovnitř i navenek podobných světů Evropanů a domorodců s náležitým fanatismem.

Každé nové uvedení Afričanky se musí vyrovnat s okolností, že Meyerbeer ji už nestačil dokončit a že dosud užívaný provozovací materiál nevyhovuje. Některé inscenace se snažily s použitím autentických pramenů řešit pociťované dramaturgické problémy a také dirigent Samuel Bächli obnovil velmi záslužně některé pasáže 3. a 5. jednání. Naproti tomu nejen přejal množství obvyklých vynechávek, ale škrtal ještě víc bez ohledu na důležitost hudebních čísel a jejich formu. Zbytek velké opery pak provedl s neporozuměním Meyerbeerovu stylu bez elánu, v pomalých tempech, bez kontrastů, rytmické přesnosti, vypracování detailů a hlavně bez důkladné přípravy orchestru, od jehož hráčů skladatel žádá sólistickou brilanci. Polovičatost nesvědčí žádné hudbě, ale Meyerbeerovu zabíjí zcela spolehlivě. Afričanka stále představuje rukavici hozenou jak muzikologům, tak interpretům.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.