Že hudební kulturu netvoří pouze ryze profesionální tělesa není třeba zvláště připomínat. Umělecká scéna nabízí pestrou paletu více či méně amatérských ansámblů, které dokáží zaujmout nejen kvalitou provedení, ale také třeba neotřelou dramaturgií a širokým stylovým rozpětím. Smíšený pěvecký sbor Gaudeamus Brno, založený předním ukrajinským dirigentem Alexanderem Vackem, má za sebou mnoho významných projektů a pod vedením sbormistryň Daši Karasové a Martiny Kirové si drží postavení jednoho z předních amatérských sborových těles u nás. Nemohou za to pouze kvality interpretační, ale také dramaturgické. V posledních letech se Gaudeamus Brno snaží uvádět především hudbu současných skladatelů a seznamovat tak posluchače s často neprávem opomíjenými hudebními díly. Tentokrát si ke spolupráci přizvali violoncellistu Štěpána Filípka. Také on se věnuje aktivní propagaci nové hudby, ať už prostřednictvím spolupráce s Orchestrem Berg, Brno Contemporary Orchestra, Ensemble Recherche, nebo čerstvým debutovým albem Works For Cello And Piano se skladbami Samuela Barbera, Leoše Janáčka, Jeremyho Gilla a Miloslava Ištvana.
Program koncertu sborové duchovní tvorby zahrnoval díla autorů bývalého východního bloku. Večer zahájila skladba Which Was the Son of… estonského skladatele Arvo Pärta. Dílo vychází z evangelia sv. Lukáše, ve kterém jsou vyjmenována jména všech Ježíšových předků. Hudební jazyk Pärtova díla se navzdory zřetelným moderním tendencím opírá především o středověké a renesanční kořeny. Svým sdělením tak zůstává svěží a současný a přitom srozumitelný.
Již od prvních tónů bylo zřejmé, že sbor Gaudeamus Brno vyvinul mnoho úsilí směrem k pestré a vyvážené dynamice. Zpěváci tak oscilovali mezi dramaticky vzrušeným a křehkým, umírněným projevem. Obzvláště v tišší a jemnější dynamice dokázalo těleso oslnit čistotou a stabilitou souzvuků, které v některých okamžicích téměř vybízeli k tiché meditaci. S čím se však interpreti trápili byly nástupy. Začínala-li fráze z ticha, byly nejisté začátky o to zřetelnější, problém interpretům dělaly jak rytmické, tak intonační stránky díla. Po nasazení však zpěváci tvořili zcela jednotné hudební těleso.
Po Pärtově skladbě přišel prostor pro spolupráci sboru s violoncellistou Štěpánem Filípkem. Skladba Molitva pro violoncello a smíšený sbor ukrajinské skladatelky Galiny Grigorjevy zazněla v české premiéře. Také tato skladba hovořila ke svým posluchačům přívětivým a srozumitelným jazykem. Skladatelčina hudba čerpá z melodického myšlení východní liturgie a rané evropské polyfonie. Proti sólovému violoncellu staví autorka křehký a ryze harmonický doprovod sboru a zpěv zde skutečně představuje jakousi hudbu shůry snášející se na mnohem osobnější violoncello. Dílo tímto svým konceptem může připomínat skladbu The Unanswered Question Charlese Ivese. Spojení obou prvků bylo příkladné – sbor představoval pevnou harmonickou oporu a Štěpán Filípek využil volného prostoru ke zvýraznění a zosobnění každého tónu. Žádná část sdělení tak nezůstala v pozadí, nebo naopak nevystupovala z hudební faktury. Právě práce s výrazem je hlavní Filípkovou devizou – hudebník se pohyboval přes jemné vzdechy nástroje až k sugestivní a vášnivé prosbě. Podobně jako v Ivesově díle i zde dostává sólový nástroj postupně temnější a vyhrocenější vyznění, v tomto případě však nedojde k žádnému výbuchu vášní – jedná se koneckonců o pokornou modlitbu. I toto dílo připomíná středověkou hudební praxi. Ve své podstatě se jedná o zdobení nad prodlevou – dlouze drženými harmoniemi – která formu i obsah sdělení rámuje.
Posledním dílem na programu večera byl cyklus Vsěnoščnoje bděnije Pavla Česnokova. I zde vycházelo hudební dílo ze staršího a srozumitelného hudebního jazyka, což na koncertech současné hudby nebývá zvykem. Cyklus sestával z devíti sborových částí a jedné sólové. Pro části sborové platí to, co se objevilo i u skladby Arvo Pärta – zpěváci a dirigentka výtečně volili dynamiku a výsledný zvuk tak dovedli k nejjemnějšímu sametu. Bohužel i zde se objevily nejednotné nástupy a naneštěstí i intonační nedostatky sopránu ve vyhrocenějších částech. Někdy se rovněž objevovalo nemístně výrazné vibrato, které zbytečně rušilo sborovou jednotu ostatních hlasů. Velkou pochvalu naopak zaslouží bas, který byl v některých případech na hranici zpívatelnosti. Basistům se přitom podařilo vytvořit skutečně pevnou harmonickou oporu ostatním hlasům. Také altistky a tenoristé byli na vysoké úrovni. Výrazné a značně rozechvělé basové sólo Petera Palečka tvořilo pestrý kontrast k jemnému sborovému Aleluja. Zpěvák uchopil melodickou linku nanejvýš sugestivně a jako protipól konejšivému zpěvu sboru, pochvalu si zaslouží také výslovnost ruského jazyka.
Sbor Gaudeamus Brno stvrdil svoji kvalitu a nabídl společně s violoncellistou Štěpánem Filípkem večer na rozcestí staletí, ve kterém zazněla nová hudba z dálek středověku. Rozhodně se jednalo o koncert, který měl potenciál oslovit množství posluchačů – nabízel neotřelá hudební díla, kvalitní interpretaci a srozumitelný hudební jazyk. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Gaudeamus Brno je stále převážně amatérský sbor, není problém přehlédnout i nejednotné nástupy, nebo občas nejistou intonaci sopranistek. Vše ostatní bylo totiž na vysoké úrovni.
