Pražská komorní filharmonie přivítala na svém abonentním koncertu řady A7 prominentního hosta, amerického pianistu Garricka Ohlssona, který pod taktovkou Emmanuela Villauma přednesl Brahmsův Druhý klavírní koncert B dur, op. 83. Ohlsson představil svého Brahmse v lety vyzrálém pojetí – hraje tento koncert od pubertálních let, stejně jako o 22 let mladší koncert d moll – jemuž vévodí spíše přemýšlivý nadhled a vytříbená, nevtíravá elegance než vycizelovaná přesnost. Chyby v tomto Koncertu ostatně dělal vždy, a nikdy jich nebylo málo, ale to vůbec při hodnocení jeho výkonu není důležité. Na YouTube je živý záznam z Royal Albert Hall někdy z konce 70. let, s BBC pod taktovkou Jamese Loughrana; výkon znamenitý, ba strhující, ale platí o něm zhruba totéž. Já jsem jej slyšel někdy na počátku 90. let též v Londýně, a zde drobných překlepů snad ještě přibylo, pokud si pamatuji, takže v tomto světle dopadal úterní koncert v Rudolfinu s PKS ještě dobře. I když, na druhé straně, oč méně překlepů, o to více přibylo jisté uhlazenosti, na úkor dravosti a nervní energie. Ale Ohlssonovi je letos 75 let. První věta Koncertu na mne ovšem působila jako by ještě nebyli, sólista ani hráči, dostatečně koncentrováni na tak obtížný úkol, jaký před interprety tato věta klade. Chyběl jí ten pravý symfonický tah a antitetický sonátový svár. Netřeba jistě dodávat, že oba Brahmsovy Koncerty ve svém symfonickém založení vyžadují perfektně připravený orchestr a koncentrovaný výkon. Nádherně rozklenuté vstupní téma zahájila první horna trochu nejistě a nad tónem a celý orchestr jako by se teprve hledal a rozehrával. Obě vnitřní věty, rmutné Scherzo (Allegro appassionato d moll) a tklivé Andante B dur, však vyzněly již po všech stránkách lépe. Meandry půvabně hravého Finale si pak Ohlsson užíval s velkým nadhledem, s nenásilně taneční stylizací a svým typickým šarmem. S publikem se legendární pianista rozloučil stylově, Intermezzem E dur z op. 116/6.
Po přestávce uvedl Villaume se svými filharmoniky Mendelssohnovu Skotskou symfonii a moll. Symfonie, dokončená jako poslední ze všech pěti a označená jako č. 3 podle tisku, má být provedena v jednom nepřerušeném sledu, s attacca přechody mezi jednotlivými větami, což bylo přesně dodrženo. I základní klíč k romantickému dílu, původně inspirovanému skotskou atmosférou, se Villaumovi podařilo vyhmátnout docela přesně, byť se tak přiklonil ke zcela tradičnímu pojetí. Mendelssohn dílo započal v roce 1829 a dokončil je až po 13 letech, v roce 1842, kdy už se o skotských inspiracích vůbec nezmiňuje, ač tak původně činil. Přesto je Skotská symfonie dodnes se Skotskem spojována, také díky tomu, že skotské intonace jsou zde nesporné. Villaumovo podání „pro školy a dům“, zvláště v 1. větě plné tragického patosu, zdobily dlouhodeché gradační vlny, které orchestr, hrající po přestávce na znatelně vyšší úrovni, prováděl s náležitou plasticitou. Snad jen vyváženost sekcí, i když převážně dobrá, nebyla vždy ideální (ve 2. větě znělo téma v žestích velmi nezřetelně). Mendelssohn se určité pohádkové naivity, již poprvé vložil jako sedmnáctiletý do svého Snu noci svatojánské, nezbavil po celý život. Další paralela, která spojuje tohoto „biedermeierovského Mozarta“ s jeho velkým salcburským předchůdcem: oba si uchovali svěží, nefalšovaně dětskou duši až do konce. Villaume právě toto podtrhl, a tak jsme při této Skotské listovali pradávnými, středověkou mystikou zahalenými příběhy z pera Waltera Scotta a představovali si staré, břečťanem obrostlé chrámy a zelené horské lučiny. Interpretační trendy a přístupy k Mendelssohnovi se sice nejpozději od druhé poloviny 20. století radikálně proměnily – vzpomeňme jen třeba Ottu Klemperera, který tak nesnášel závěrečný majestátní hymnus v A dur, že zkomponoval zcela odlišný, duchu díla podle jeho názoru lépe vyhovující kódu – ale takovýto návrat ke tradičnímu pojetí není vůbec marný, naopak je docela osvěživý. Nakonec, dnes se hraje takřka všeobecně Mendelssohnův závěr, a ne Klemperer.
PKF podala po přestávce velmi dobrý výkon, jeden z nejlepších v posledních letech. Zvuk orchestru sice stále nemá tu ušlechtilou hebkost a vřelost smyčcové sekce (kdybych chtěl provokovat, řekl bych, že by si hráči možná měli obstarat kvalitnější nástroje), stále je trochu drsný, ale zdá se mi, že se vše přece jen zlepšuje. Koneckonců, od živého abonentního koncertu těžko žádat více, než co v úterý s Emmanuelem Villaumem Pražská komorní filharmonie předvedla.
