To, co však udělal se zcela stejným programem a se stejným orchestrem John Eliot Gardiner , bylo ovšem evidentně nesrovnatelné. Těleso proměnil v jakoby úplně jiné a Beethovenovu hudbu učinil maximálně vzrušující. Stačilo mu jako skutečnému vladaři jen naznačit gesto… Čtvrtou dával v menším obsazení, plastickou, až neuvěřitelně očištěnou; Pátou v obsazení větším, ale ani tak v nijak romantizujícím duchu – ovšemže naléhavě, ale i pak spíše výrazově střízlivě, zvukově suše. Pověstná Gardinerova perfekce, spojená s přirozeným respektem a s autoritou umělecké celebrity, slavila triumf. Beethovenova hudba i ve zvuku moderních nástrojů, avšak s některými průvodními jevy či důrazy takzvané historicky poučené interpretace, tak naznačila možné cesty ke zdravě se oplodňujícímu propojení pólů donedávna velmi vyhraněných. Může se dařit, ale musí u toho být zcela výjimečná osobnost. Kolik podobných ovšem je?
Škoda jen v té nádheře dané zvýšenou pozorností, kultivovaným zvukem, vysoce motivovaným přístupem, precizností a jedinečností spolupráce, že se hráči na lesní roh podařilo v Osudové v jednom místě „nenastoupit“. Vzniklou neuvěřitelnou díru plnou nečekaného fatálního ticha se nějak podařilo překlenout, ale stín, který takto vznikl, tam zůstává ještě ležet…
