Na letní hudební festivaly se jezdí také za atmosférou. Lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča byla samozřejmě pro zahajovací koncert festivalu v Českém Krumlově (19. 7.) magnetem sama o sobě, ale poletující a pokřikující ptáci, vzdálený zvuk věžních hodin a postupující soumrak byly víc než bonusem – spíše nedílnou součástí celkového dojmu. To hudební část měla i mínusy – stejný program už do Čech tato sólistka přivezla loni, když zpívala v Praze, a krumlovský koncert byl navíc amplifikován, byl tedy zvukově a prostorově nepřirozený. Přesto stálo za to si umění této nesporné hvězdy připomenout a užít. Patří k němu bezchybně vedený, ve všech polohách lahodný a jednolitě propojený hlas, schopnost nepřeháněné dramatické přesvědčivosti, ale i sympatické vystupování. Tah, nepolevující, nenásilně stupňovanou naléhavost, kterou měla árie z Gounodovy opery Královna ze Sáby , bral dech. Skvělým číslem je však i scéna s Čajkovského Panny orleánské a také známý zpěv Dalily z opery Samson a Dalila si lze představit jako předmět opakovaného poslechu – pokud je interpretace tak dobrá, tak ideální jako v tomto případě. Druhou polovinu večera věnovala pěvkyně ukázkám z Bizetovy Carmen . Je nyní v této roli oslavována a je zajímavé sledovat, v kterých detailech a jak moc se liší od obvyklých představ o ní. Garanča není jako Carmen tak vášnivá, uhrančivá. Je svá. Spíše pobavená než smyslně svůdná. Ve zpěvu i v náznaku psychologie postavy. A nikdy neopouští krásný zpěv. Symfonický orchestr Českého rozhlasu působil v doprovodu i v obvyklých orchestrálních číslech přiměřeně. Jak moc s ním dirigent Karel Mark Chichon , manžel sólistky, předem pracoval nebo musel pracovat, nebylo zřetelné. Soudě podle toho, co zprostředkovalo ozvučení, panovala na pódiu shoda. Recitál měl obvyklý rámec, končil přídavky. Bylo plno a koncert splnil svůj účel.
