Po přestávce zazněla premiéra díla Vladimíra Franze (1959) – 1. symfonie „Písně o samotách“ na texty F. Nietzscheho, B. Brechta, G. Trakla, K. Tomana. Podle slov autora vyjadřuje skladba obavu i varování, plynoucí z autorova pohledu na směřování vývoje euroamerické civilizace. Hrdinou skladby je člověk, který ztratil víru ve vyšší autoritu, nemůže najít zakotvení a řád a pokouší se vytvořit „náhradní řešení“. Postupně ztrácí reálný vztah ke svému místu, času, prostoru, přírodě, společnosti a nakonec i k sobě samému. Franzovo dílo je typem symfonie – drama. V podstatě je monotematické, vychází ze čtyřtónového subjektu, z něhož je vytvořen veškerý tematický materiál. První věta je uvedena stručným úvodem a tematické subjekty se tu marně snaží dobrat definitivní tváře (sonátová forma). Druhá věta: předchází ji jakýsi triviální pochod a osou celé této části je trojí vstup sboru – první je o lásce, druhý vymezuje časoprostor a třetí je opětné varování. Tyto sborové vstupy jsou odděleny prudkými oddíly démonického rázu. Třetí věta bezprostředně navazuje na větu předcházející. Je svěřena sólovému barytonu a jde tu o spojení jakési písně s recitativem. Čtvrtá věta je těžištěm celého díla, po rozsáhlém úvodu, který sumarizuje všechny předchozí subjekty začíná vlastní „rondo-tupý pochod-vědomá“ reminiscence na třetí větu Honeggerovy Liturgické symfonie . Dětský sbor zpívá Aleluja , ale vpadá do něj opět triviální pochod vystupňovaný do apokalyptické vize. Vše je zmařeno! Závěr díla tvoří Krátký povzdech , jehož prudké ukončení je dvojznačné: buď se jedná o rezignaci, nebo o výraz autorova vzdoru a naděje. Ke zdaru provedení symfonie, vzniklé na objednávku Severočeské filharmonie, výrazně přispěli barytonista Ivan Kusnjer , Regina Razovová (deklamace), Český komorní sbor a dětské sbory Poupata a Fontána (Teplice).
Každé hledání nového je bolestivé a premiéra 1. symfonie Vladimíra Franze byla přijata posluchači celkem kladně, u některých s rozpaky.
