úterý, 30. březen 2010

Frankfurt nad Mohanem - Jaký kroj, tak se stroj!

Napsal(a) 

Znalci a milovníci Janáčkova díla jistě poznali, že cituji z textu jeho operní bilogie Výlety páně Broučkovy . Tento citát, dovoluji si tvrdit, je oním klíčem, jenž otevírá nejen myšlenkovou, ale i stylotvornou podstatu tohoto poměrně vnitřně složitého díla, jež se rodilo dosti komplikovaně, zejména jeho měsíční anabáze, kde se vystřídalo téměř deset libretistů, kteří zřejmě ne zcela chápali skladatelův záměr anebo mu nebyli s to vyhovět. Až teprve Viktor Dyk, dodnes a v té době zejména persona grata první velikosti, pokryl svým jménem celou tu hromadu různých tu větších, tu menších pokusů převést oblíbenou satirickou epopej Svatopluka Čecha do podoby operního libreta, které by vyhovovalo Janáčkovým představám a záměrům. Dyk toho sám moc k jejich výtvorům nedodal, ale leccos opravil, sjednotil, škrtl či doplnil a především zaštítil svou autoritou. Potíž byla v tom, že když to někdo vzdal anebo se s ním Janáček rozkmotřil, ten další chtěl začít s čistým stolem, zcela znovu, a často samozřejmě úplně jinak než jeho neúspěšní nebo netrpěliví předchůdci. A to zase nemohl akceptovat Janáček, který už měl na opeře ledacos hotovo a nebyl ochoten všechno zahodit a začínat znova. Ze začátku snad ani nepomýšlel komponovat i výlet do 15. století, ale když se konečně našel člověk, kterého potřeboval skladatel od samého začátku – F. S. Procházka, který dal oběma částem definitivní podobu a tematicky dílo sjednotil a myšlenkově vygradoval, naskytla se možnost přistoupit ke kompozici 15. století s jediným libretistou, který plně chápal, co Janáček chce, a ještě ho dovedl s vrozenou iniciativou inspirovat. Dnes se jeví právě struktura opery jako velice moderní, pro Janáčka tak příznačná. Ukazuje se, že jistá obsahová roztříštěnost a stylová různorodost, kdy první půli dominuje valčíkový až lehkonohý motiv, zatímco druhé části bilogie vévodí patetický motiv husitského chorálu, vše ovšem sjednoceno ústřední postavou domácího pána Broučka, který je satirickou postavou par excelence, není nedostatkem, ale předností díla, že svou neuchopitelností a žánrovou a stylovou mnohoznačností skýtá nepřeberné výrazové i hudební možnosti, že spojení potřeštěné měsíční feérie s hrdinsko-sarkastickým obrazem doby husitské, navíc doplněné patetickými vlasteneckými tirádami ve zjevení Svatopluka Čecha, a to celé pak rámováno typickým žánrovým milieu hradčanské Vikárky, dává dílu punc výjimečnosti a neopakovatelnosti. Vše se pochopitelně točí kolem pana domácího Broučka s vysoce komediálním charakterizačním potenciálem i nelehkým partem, kde skladatel neváhal využít i krajních téměř nezazpívatelných tónů, které musel poté na žádost představitelů často zase punktovat. Typizace této postavy jistě proslavila Čechovo prozaické dílo, geniálně v sobě obsahujíc typické rysy české malosti: kulturní omezenost, namyšlenost na majetek, nadřazenost na jedné straně a zbabělost a přizpůsobivost na straně druhé. Janáček ovšem našel i pro pana Broučka jisté pochopení, jeho „přízemnost“ je totiž provázena vrozeným „lidovým“ instinktem, selským rozumem, a je nám suma sumarum sympatičtější než blázniviny a eufórie měsíčňanů či ideologické spory a dogmatičnost svým způsobem zaslepených husitů. Přes tyto sympatie zůstávají směšné až nebezpečné Broučkovo kolaborantství a mravní labilnost. Sem je třeba zacílit i vyznění každé inscenace.

Režie Axela Weidauera udělala mnoho dobré práce, našla přiléhavý výraz pro měsíčňany i husity, nešetřila sarkasmem a ironií, situacím vtiskla nejen plasticitu, ale především rázovitý humor. V míře ironie a sarkasmu citlivě odstíněná, našla i prostor pro lyriku a neshazovaný patos jako u výstupu básníka či v oslavě vítězství na Poli špitálském. Ale přesto se dostala do základního rozporu s obsahem a smyslem díla. Režisér spolu s výtvarníky (scéna Moritz Nitsche , kostýmy Berit Mohr ) totiž všechny postavy oblékli do současných kostýmů, v měsíčních výstupech samozřejmě revuálně pojednaných, což nakonec bylo pro vyznění prvního dílu jakýmsi „záchranným lanem“, ale obléci husity i Broučka stejně znamená nepochopit podstatu díla. Přece časová konfrontace je nejen zdrojem humoru, ale především scénickým prostředkem, jak vyjádřit obdiv pro nezlomnost husitů, pro odvahu položit život za své přesvědčení. Časová konfrontace měla být zrcadlem morálně nepevnému Broučkovi, a právě situace, kdy se „ochotně“ převléká do odění odpovídající běžnému stylu typickému pro 15. století, je tu nositelem základní myšlenky, že pro typy pánů Broučků není žádný problém kdykoliv „převléknout kabát“. Pokud jsou všichni stejně odění, nemá tato klíčová situace „převlékání“ sebemenší smysl. Zde se inscenátoři zachovali přesně jako by se v takové situaci zachoval pan Brouček. Ani on by určitě neriskoval obléci jednající postavy dobově, když se to „nenosí“, a ani jemu by zřejmě nedošlo, že klíčová Broučkova sentence „Jaký kroj, tak se stroj“ ztratila veškerý smysl.

Nemohlo to již zachránit ani citlivé hudební nastudování dirigenta Johannese Debuse , který se sice v Janáčkově složité partituře a jeho neustálých rytmických proměnách zřejmě dosti obtížně orientoval, ale ve svém celku – také díky tvárnému orchestru i sboru – dospěl k akceptovatelnému výsledku. Sólisté se do Janáčkova stylu také nakonec vpravili, citová exaltace měla v té které situaci odpovídající výraz, tu směšný, tu opravdově hluboce prožitý (jako u Kunky oplakávající smrt svého otce), škádlivě roztomilý ve výstupech Málinky a Mazala, nabubřelý u měsíčňanů a zvláště bohatě odstíněný u představitele hlavní postavy Matěje Broučka, kterého ztvárnil s obdivuhodným nasazením Arnold Bezuyen . Ostatním zbývaly vesměs trojrole, kde se tu s větším, tu s menším zdarem snažili postihnout jejich rázovitost. Zaslouží si proto jmenovat, ve svém celku všichni – Carsten Süß (Mazal/Blankytný/Petřík), Juanita Lascarro (Málinka/Etherea/Kunka), Simon Bailey (sakristián/Lunobor/Domšík), Gregory Frank (Würfl/Čaroskvoucí/konšel), Anna Ryberg (číšníček/zázračné dítě/žák), Peter Marsh (skladatel/Harfoboj/Miroslav), Michael McCown (malíř/Bohuslav – správně Duhoslav/Vojta), Nathaniel Webster (básník/Oblačný/Vacek), Yvonne Hettegger (Kedruta), Frank van Aken (Svatopluk Čech), Hyung-Kwon Lee (jiný básník), Viktor Tsevelev (další básník/2. táborita) a Sungkon Kim (1. táborita) – prokázali profesionální zodpovědnost, poctivou snahu nalézt i v rámci pochybené aktualizace v kostýmech podstatu sarkasmu a ironie a především zdolat všechny obtížnosti česky zpívaných janáčkovských hudebních frází.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.