neděle, 13. prosinec 2015

Franco Fagioli v Obecním domě - zastávka na cestě k pěveckému mistrovství

Napsal(a) 

Franco Fagioli Franco Fagioli

V pátek 11. prosince 2015 se ve Smetanově síni pražského Obecního domu uskutečnilo vůbec první vystoupení argentinského kontratenoristy Franca Fagioliho u nás. Koncert měl v určitém smyslu blízko některým barokním produkcím, neboť jej na objednávku Unicredit Bank uspořádala agentura Nachtigall Artists. Sešlo se zde tedy specifické publikum, které běžně na koncertech souborů staré hudby nebývá, což mnozí jistě mohou podrobit kritice. Avšak nesmíme zapomínat, že podobné akce byly v samotném baroku naprosto běžné. Jedním z nejznámějších příkladů je angažmá slavného kastráta Farinelliho u dvora španělského krále, kde pěvec zpíval výhradně pro soukromou potěchu krále.

Franco Fagioli vystoupil v rámci turné s projektem „Arias for Caffarelli“ (rovněž jeden ze slavných kastrátů) společně s barokním souborem Il Pomo d'Oro pod vedením houslisty Riccarda Minasiho. Program byl sestaven z operních árií pro kastráty od skladatelů, kteří se zaměřovali na pozdní typ neapolské opery. Mezi slavnými jmény, jako byl Nicola Porpora, Johann Adolph Hasse, Leonardo Leo, Leonardo Vinci a Giovanni Battista Pergolesi, byly zařazeny rovněž pozoruhodné árie „Gonfio tu vedi il fiume“ z opery Ipermestra od Pasquala Cafara, v níž byla použita půvabná kombinace smyčcové hry arco a pizzicato v unisonech, či „Odo il suono di tromba guerriera“ z opery Lucio Papiro dittatore od Gennara Manny. Anotace líčila Fagioliho jako jednoho z nejlepších kontratenoristů na současné scéně, avšak vysoké očekávání tak úplně nedošlo svého naplnění. Na virtuosním repertoáru sólista představil svoje skutečně strhující technické možnosti. Jen málo pěvců je schopno provádět vysoce koloraturní pasáže, kterými se to v áriích z neapolských oper jen hemží, s takovou bravurou a technickou jistotou, jako tomu bylo právě u Fagioliho. Stupnicové běhy dokázal vyzpívat i ve velmi svižných tempech a zvlášť je potřeba ocenit také velice náročné intervalové skoky, které jen výjimečně drobně odbočily od jinak precizní intonace. Po stránce charakterové však byl jeho výkon poměrně plochý a jednotvárný, většinou bez výraznějších dynamických či afektových změn. Celkovému dojmu jistě neprospěla přílišná velikost Smetanovy síně, která zvuk sólového pěvce a komorního ansámblu snadno pohltí, ovšem ze strany sólisty v tomto směru většinou nebyla patrná výraznější snaha s touto stránkou hudby nějak hlouběji pracovat. Velmi problematická byla také Fagioliho deklamace, neboť pracoval většinou jen s vokály a zpívaný text byl sluchem patrný opravdu jen výjimečně. Bylo by zajímavé mít možnost srovnat jeho provedení árií s recitativy, což však v rámci provedené dramaturgie nebylo možné. Vedle potíží s výslovností celkové kultivovanosti tónu neprospělo ani občasné zvláštní vysouvání spodní čelisti, jež se slyšitelně promítalo v hlase. I přes skutečně úžasné technické dovednosti v koloraturách má před sebou Fagioli na cestě ke skutečnému pěveckému mistrovství ještě nemalý kus práce.

Barokní orchestr Il Pomo d'Oro byl pro sólistu skutečně jedinečnou oporou především díky empatickému vedení Riccarda Minasiho. Doprovodné party byly propracovány velmi detailně v artikulaci, dynamice i celkové agogické výstavbě. Ke smyčcovým nástrojům s cembalem se v některých áriích připojila také dvojice lesních rohů, která byla příjemným kořením barvy  souboru, stejně jako celkového zvuku. Až na výjimečné drobnosti byla souhra v orchestru vskutku dokonalá a bylo zcela jasné, že v případě italského repertoáru z 18. století se hudebníci pohybují v domovských vodách. Kromě doprovodné role se však soubor výtečně zhostil i několika instrumentálních skladeb. Kromě operních čísel (Domenico Sarro, Leonardo Leo) zazněly také dvě komorní sonáty, které byly překvapením i pro posluchače s velice dobrým rozhledem v tomto repertoáru. Jednalo se o Sonátu D dur, op. 3/2, Giuseppa Avitrana a o Sonátu f moll „Imitatio in Salve Regina, Mater Misericordiae“, op. 1/4, jejímž autorem byl Angelo Ragazzi. Tato druhá kompozice byla skutečně mimořádně zajímavá, neboť představila neobyčejně výbornou a vyzrálou sonátu od skladatele, jehož jméno je v podstatě neznámé. Ragazzi zmíněné dílo napsal k úmrtí Pergolesiho a ze tří vět zpracoval první ve stylu, který známe například z Bachovy Hudební obětiny, zatímco druhá stylově vycházela z pozdního stylu samotného Pergolesiho. Interpretace všech těchto děl byla opět výtečná. Sólových partů houslí se zcela bravurně zhostil Riccardo Minasi. Jeho dokonalý technický nadhled, lehkost tónu, zdobeného jemným vibratem, smysl pro drobné tempové nuance a vytříbenou ornamentaci se významnou měrou podílely na celkově velice pozitivním dojmu z celého koncertu, neboť stejná vize hry se promítala i v rámci celého orchestru. Nutno však podotknout, že mnou vyzdvihované komorní instrumentální skladby si zřejmě mohli vychutnat jen posluchači v předních řadách, neboť v nízkých dynamikách prováděné plochy, kde skutečně umělci s piany nijak nešetřili, nemohly být v tak rozlehlém sále dobře slyšitelné. V tomto ohledu je přece jen nesrovnatelně lepší variantou Dvořákova síň Rudolfina.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.