Bouda pojme sice maximálně 230 diváků, vejde se však do ní obvyklé složení zdejšího orchestru a na pódium lze umístit nejen sólisty, ale také sbor (v tomto případě pod vedením sbormistra Martina Veselého). Kolem scény je postaveno lešení, z něhož se sklápí a vytahuje soustava dřevěných schodišť, která rozšiřují jevištní plochu a rozehrávají i dramatizují příchody a odchody účinkujících. Na jevišti, jehož povrch je pokryt dřevěnými hoblinami, spočívají dva balvany a doplňuje je pouze základní mobiliář (náznak trůnu pro Krále).
Do improvizovaného prostoru Boudy vstoupil Dalibor v zestručněné podobě, kterou před dvaceti lety nabídl Národnímu divadlu režisér Miloš Forman, když byl vedením divadla pozván ke spolupráci. Došlo tehdy k prudké negativní reakci obránců Smetanova díla, kteří nepřipouštěli jakékoli krácení opery a také tehdejší šéf opery Josef Průdek neměl odvahu Formanovu redakci Dalibora uvést. Opera měla jen podobu nahrubo zkráceného magnetofonového záznamu a definitivní hudební tvar by byla dostala až po konzultaci s dirigentem Liborem Peškem a se skladatelem, který by dotvořil spojovací části. K tomu tehdy už nedošlo a také Miloš Forman o takto předem nepřátelsky přijímanou inscenaci ztratil zájem.
Idea však nezemřela. Ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek (mimochodem syn onoho tehdejšího šéfa opery Národního divadla Josefa Průdka) uvádí Formanovu verzi ve správnou chvíli na vhodném místě. Dílo zkrácené nejméně o půl hodiny se hraje bez přestávky, poněkud obohacené o některé sbory, jejichž většinu Forman vypustil. S ředitelem Lukášem Průdkem generačně spřízněný šéf opery Jihočeského divadla Tomáš Studený přidal ještě další textovou úpravu díla.
Hudebně Dalibora nastudoval dirigent Mario De Rose a dal mu podobu břeskného, nepříliš propracovaného díla, v němž orchestr dosti často přehlušoval zpěváky. Zejména pak představitelku Milady Kateřinu Špilauer Hájovskou, které tato role přinesla mnoho problémů, především pěveckých (nedotažené výšky, málo znělá střední poloha). Druhou premiéru o den později měla zpívat Lucie Kašpárková. Daliborem byl po pěvecké i po herecké stránce precizní Aleš Briscein (jindy Josef Moravec), jenž si tuto roli vyzkoušel v únoru ve Frankfurtu nad Mohanem. Kvalitativně s ním byl srovnatelný výkon Alexandra Beně v roli Krále (střídá se s Jiřím Hájkem) a Lenky Pavlovič jako Jitky. Pozornost na sebe upoutal slibný mladý basista Josef Kovačič v miniroli Soudce (v jiném obsazení zpívá také Žalářníka). Inscenace ve výpravě Sylvy Markové probíhala pod vedením Tomáše Studeného v jednotném minimalistickém stylu, zdůraznila postavení Daliborovo a ponechala herecký prostor i menším postavám. Zaujaly rockerské černé kostýmy Dalibora, Jitky a Víta a částečně i Milady. Králi byla ponechána důstojnost vládce.
V Boudě není opeře Jihočeského divadla příliš těsno, když si uvědomíme, že jeho historická budova na nábřeží Malše (která bude slavit dvě stě let své existence – původně v ní sídlil německý soubor) má hlediště jen o čtrnáct sedadel větší. Není náhoda, že je Bouda na Mariánském náměstí, protože právě tam měla stát už někdy v šedesátých letech uplynulého století budova nového divadla. V současné době se magistrát Českých Budějovic a vedení Jihočeského kraje k této myšlence vrací. Jihočeské divadlo by po mnoha desetiletích provizória konečně získalo svůj prostor, který by technicky odpovídal jeho umělecké tvorbě a splňoval požadavky diváků.
Formanův sestřih Smetanova Dalibora trvá bez pauzy zhruba dvě hodiny a koresponduje s místem, které mu bylo v Českých Budějovicích určeno. V době od 21. do 24. listopadu odehrál operní soubor v Boudě Divadla bratří Formanů Dalibora celkem šeskrát (během víkendu odpoledne i večer). Do programu dále přispějí premiérou všechny čtyři soubory Jihočeského divadla. Bratři Formani uvedou svou inscenaci nazvanou Deadtown ve dnech od 6. do 8. ledna a posledním představením v Boudě bude 12. ledna vystoupení Tanečního uskupení Dekkadancers.
Formanova dramaturgická úprava Dalibora mne před těmi dvaceti lety zajímala zejména proto, že měla být podkladem pro jeho vlastní inscenaci. Podle jeho slov Miloš Forman vynechal v opeře pasáže, jimž se za svého mládí, kdy chodíval na Dalibora k stání na bidýlku, poněkud vyhýbal. Patřily mezi ně také části určené pro sbor, které však českobudějovičtí inscenátoři do díla vrátili. Za nejspornější zásah do struktury díla považuji drastické zkrácení vězeňské scény Dalibora s Miladou, ve které eliminuje ty nejkrásnější hudební části opery –jejich duet a překrásnou emotivní dohru. Zestručnění opery způsobilo, že se její třetí dějství stává jakýmsi apendixem, který je téměř nadbytečný. V původní verzi opery postava Dalibora končí svou árií ve vězení.
Miloš Forman také před lety usiloval o nový překlad libreta, který si přál mít od Jiřího Suchého, k tomu však nedošlo. Moravské divadlo v Olomouci nabídlo před svou premiérou v roce 2008 nový překlad Dalibora Jaromíru Nohavicovi, ale ten jej odmítl. Překladu nebo spíše přetextování opery se ujal Pavel Drábek, autor několika libret pro skladatele Ondřeje Kyase, s nímž úzce spolupracoval v brněnském Ensemble Opera Diversa. Nevázal se na veršovaný text a převedl jej do prózy. Neopakoval určité zpívané pasáže, text dále rozvíjel, a dokonce upravil v součinnosti s režisérem inscenace Michaelem Tarantem zápletku děje o královu intriku. Král nechal rozšířit informaci, že Dalibora zabil ve vězení chlapec, který tam vnikl. Tím větší bylo překvapení jeho stoupenců, když Dalibor mezi ně přišel živý. Pro Jihočeské divadlo spolupracoval Pavel Drábek s režisérem Tomášem Studeným na dalších úpravách, takže pro dramaturgickou verzi Miloše Formana libreto dále upravili. Bohužel nebylo pěvcům rozumět snad s výjimkou představitele titulní role Aleše Brisceina.
Přesto má českobudějovická inscenace neopakovatelný půvab právě ve své mladistvé kvazi-improvizované podobě, jež vychází vstříc divákům, kteří by na tradičního Dalibora do divadla patrně nepřišli.