
Bouda pojme sice maximálně 230 diváků, vejde se však do ní obvyklé složení zdejšího orchestru a na pódium lze umístit nejen sólisty, ale také sbor (v tomto případě pod vedením sbormistra Martina Veselého). Kolem scény je postaveno lešení, z něhož se sklápí a vytahuje soustava dřevěných schodišť, která rozšiřují jevištní plochu a rozehrávají i dramatizují příchody a odchody účinkujících. Na jevišti, jehož povrch je pokryt dřevěnými hoblinami, spočívají dva balvany a doplňuje je pouze základní mobiliář (náznak trůnu pro Krále).
Do improvizovaného prostoru Boudy vstoupil Dalibor v zestručněné podobě, kterou před dvaceti lety nabídl Národnímu divadlu režisér Miloš Forman, když byl vedením divadla pozván ke spolupráci. Došlo tehdy k prudké negativní reakci obránců Smetanova díla, kteří nepřipouštěli jakékoli krácení opery a také tehdejší šéf opery Josef Průdek neměl odvahu Formanovu redakci Dalibora uvést. Opera měla jen podobu nahrubo zkráceného magnetofonového záznamu a definitivní hudební tvar by byla dostala až po konzultaci s dirigentem Liborem Peškem a se skladatelem, který by dotvořil spojovací části. K tomu tehdy už nedošlo a také Miloš Forman o takto předem nepřátelsky přijímanou inscenaci ztratil zájem.

Hudebně Dalibora nastudoval dirigent Mario De Rose a dal mu podobu břeskného, nepříliš propracovaného díla, v němž orchestr dosti často přehlušoval zpěváky. Zejména pak představitelku Milady Kateřinu Špilauer Hájovskou, které tato role přinesla mnoho problémů, především pěveckých (nedotažené výšky, málo znělá střední poloha). Druhou premiéru o den později měla zpívat Lucie Kašpárková. Daliborem byl po pěvecké i po herecké stránce precizní Aleš Briscein (jindy Josef Moravec), jenž si tuto roli vyzkoušel v únoru ve Frankfurtu nad Mohanem. Kvalitativně s ním byl srovnatelný výkon Alexandra Beně v roli Krále (střídá se s Jiřím Hájkem) a Lenky Pavlovič jako Jitky. Pozornost na sebe upoutal slibný mladý basista Josef Kovačič v miniroli Soudce (v jiném obsazení zpívá také Žalářníka). Inscenace ve výpravě Sylvy Markové probíhala pod vedením Tomáše Studeného v jednotném minimalistickém stylu, zdůraznila postavení Daliborovo a ponechala herecký prostor i menším postavám. Zaujaly rockerské černé kostýmy Dalibora, Jitky a Víta a částečně i Milady. Králi byla ponechána důstojnost vládce.
V Boudě není opeře Jihočeského divadla příliš těsno, když si uvědomíme, že jeho historická budova na nábřeží Malše (která bude slavit dvě stě let své existence – původně v ní sídlil německý soubor) má hlediště jen o čtrnáct sedadel větší. Není náhoda, že je Bouda na Mariánském náměstí, protože právě tam měla stát už někdy v šedesátých letech uplynulého století budova nového divadla. V současné době se magistrát Českých Budějovic a vedení Jihočeského kraje k této myšlence vrací. Jihočeské divadlo by po mnoha desetiletích provizória konečně získalo svůj prostor, který by technicky odpovídal jeho umělecké tvorbě a splňoval požadavky diváků.

Formanova dramaturgická úprava Dalibora mne před těmi dvaceti lety zajímala zejména proto, že měla být podkladem pro jeho vlastní inscenaci. Podle jeho slov Miloš Forman vynechal v opeře pasáže, jimž se za svého mládí, kdy chodíval na Dalibora k stání na bidýlku, poněkud vyhýbal. Patřily mezi ně také části určené pro sbor, které však českobudějovičtí inscenátoři do díla vrátili. Za nejspornější zásah do struktury díla považuji drastické zkrácení vězeňské scény Dalibora s Miladou, ve které eliminuje ty nejkrásnější hudební části opery –jejich duet a překrásnou emotivní dohru. Zestručnění opery způsobilo, že se její třetí dějství stává jakýmsi apendixem, který je téměř nadbytečný. V původní verzi opery postava Dalibora končí svou árií ve vězení.

Přesto má českobudějovická inscenace neopakovatelný půvab právě ve své mladistvé kvazi-improvizované podobě, jež vychází vstříc divákům, kteří by na tradičního Dalibora do divadla patrně nepřišli.