Předposlední koncert sezony Pražských symfoniků patřil Mahlerově Deváté symfonii , kterou uvedl Haydnův Koncert pro trubku Es dur v podání Gábora Boldockého . Mladý maďarský hráč provedl skladbu velmi hezkým tónem a technicky spíše spolehlivě než virtuózně. Za pozornost stál i jemný a stylový doprovod smyčců. A vrcholem koncertu pak nemohla nebýt Mahlerova osmdesátiminutová symfonie „na rozloučenou“. Shodou okolností jsme Mahlerovu Devátou slyšeli v posledním roce jak se SOČRem (a Jiřím Bělohlávkem), tak s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem. Interpretace Jiřího Kouta by se dala nejlépe přirovnat k jakémusi angažovanému vyprávění. Dirigent má ve zvyku si za mnoha symfoniemi představovat i docela konkrétní příběh – tyto skladby mu neznějí jako velký abstraktní kolos, ale jako přirozený sled zážitků a emocí. První věta stála na přesvědčivém kontrastu mezi vzepětím a únavou, dvě střední části scherzového charakteru měly spád a živý rytmus. A po technické stránce lze říci, že orchestr se s náročnými pasážemi vyrovnal se ctí, i když by obě burleskní části unesly větší kontrastnost. Závěrečná věta pak nepůsobila tak mysticky, jak to známe z některých nahrávek, ale spíše bezprostřední emocionalitou v nových a nových variacích. Právě v citové naléhavosti a celkové opravdovosti byla nakonec největší síla tohoto provedení 17. června ve Smetanově síni Obecního domu.
