Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v čele se šéfdirigentem Jiřím Koutem otevřel ve středu 24. února svůj abonentní koncert premiérou Symfonie č. 5 „Renesanční“ Jaroslava Krčka, jejíž provedení bylo sympatickou poctou k životnímu jubileu autora. V programové brožuře skladatel uvedl, že v kompozici neusiloval o šokující prostředky ani experiment, ale hledal především krásu jako základní hodnotu, kterou má hudba podle něj mít. Skoro třicetiminutové, přehledně strukturované čtyřvěté dílo využívající osvědčené kompoziční postupy, často obohacované o historizující názvuky, bylo posluchačsky vstřícné a přítomný Jaroslav Krček byl odměněn vřelým potleskem. Je však nutno konstatovat, že v dramaturgickém kontextu s následující skladbou programu, Prokofjevovým Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 Des dur , který navzdory své krátké duratě nápaditostí přímo srší, vyzněla Krčkova kompozice dost střízlivě.
Sólista večera, Boris Giltburg , který ve svých šestadvaceti letech koncertoval již ve většině význačných sálů Evropy a spolupracoval s řadou prestižních těles či respektovaných osobností, se v Praze představil jako vyzrálý umělec s výjimečnými pianistickými dispozicemi. V krajních větách Prokofjevova díla ohromil závratnými tempy, která mu dovolovala ojedinělá a suverénní technická zručnost. Ukázkově vyrovnané virtuózní pasáže, jež vynikaly precizní a transparentní artikulaci, byly přes svou náročnost důsledně vedeny pevným úhozem s hlubokým ponorem do kláves, připomínajícím plnost zvuku tradiční ruské školy. Invencí tryskajícímu dílu, jehož nespoutaná hravost v adekvátně přiostřené interpretaci hraničila s mírným sarkasmem, se v sólistově koncentrovaném a koncepčním podání dostalo ve všech – i senzitivně provedených lyrických polohách – kýženého výrazového naplnění. Orchestr byl sólistovi spolehlivým partnerem, i když v konfrontaci s jasnějším zvukem klavíru měly některé jeho vstupy tendenci vyznít matněji. Dojem možná vyplýval z akustických vlastností prostoru Smetanovy síně – z jiného místa na čtvrteční repríze koncertu byl totiž poslech nesrovnatelně lepší, bohužel ale narušený selhávajícím laděním sólového nástroje.
Ve druhé polovině programu zazněla Symfonie č. 3 F dur Johannesa Brahmse. Koncepce niterností prostoupeného provedení zapůsobila oduševnělostí dynamického a agogického vedení přirozeně klenutých frází a slyšitelnou logikou výstavby jednolitě působícího celku. Smyčce upozornily neobyčejnou expresivitou ve zvukově subtilních plochách a hutností v exponovanějších momentech. Třebaže některé výstupy z dechové sekce nevyznívaly až tak barvitě, ukázněností a zainteresovaným projevem dosahovali její členové stále vysokého standardu. Těleso potěšilo výrazovou přesvědčivostí, tónovou kulturou, zvukovou kompaktností a na zdařilejším druhém koncertě téměř bezchybnou technickou úrovní. Interpreti tak posluchačům nabídli možnost nerušeného prožití znamenitého hudebního zážitku.