pátek, 24. únor 2017

FOK s novým Steinwayem a olbřímím Brucknerem

Napsal(a) 

Pietari Inkinen a Eugen Indjic, foto Petr Dyrc Pietari Inkinen a Eugen Indjicfoto: Petr Dyrc

Pátý koncert Cyklu A Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň Obecního domu, 22. 2. 2017) připravil pro posluchače hned několikero lákadel: v první půli hrál Eugen Indjic Beethovenův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19, přičemž propagační materiály FOKu neopomněly upozornit na skutečnost, že pianista bude prvním hostem orchestru, který bude mít pro své vystoupení k dispozici nově zakoupeného Steinwaye. Ve druhé části večera nabídl pak FOK nádhernou, ale málo uváděnou Symfonii č. 8 c moll Antona Brucknera.

Francouzsko-americký klavírista Eugen Indjic se u nás těší mimořádné oblibě a jeho recitály byly pro mne vždy velkým zážitkem. Musím však přiznat, že můj dojem z jeho provedení Beethovenova druhého klavírního koncertu byl tentokrát trochu rozpačitý. Indjic hrál sice dobře – ale rutinně a bez viditelnějšího zaujetí, ba dokonce působil až unaveně, a to zvláště v rychlých krajních větách. V lyrické volné větě se ovšem projevil jako skutečný básník klavíru: jeho oduševnělá pianissimová kantiléna byla překrásná a „recitativní“ závěrečnou pasáž této věty jsem neslyšel hrát procítěněji. Také Indjicovy přídavky byly skvělé: z Debussyho Ohňostroje vykouzlil umělec barvitou impresionistickou zvukomalbu a provedení poetické Chopinovy Mazurky cis moll, op. 63/3 s nápaditými vedlejšími hlasy v závěru bylo bezkonkurenční.

Neméně rozpačitě než sólistu jsem však v Beethovenovi vnímal i výkon šéfdirigenta FOKu Pietariho Inkinena. Jeho gesta byla sice hezká na koukání, ale jejich rozvolněná vláčnost mi připadala natolik neurčitá, že bych si podle nich netroufl hrát. Vada byla bezpochyby ve mně, neboť orchestr hrál výborně a ani trochu nepůsobil dojmem, že by měl nějaké problémy s nástupy či se souhrou.

Pietari Inkinen a Eugen Indjic, foto Petr Dyrc Pietari Inkinen a Eugen Indjicfoto: Petr Dyrc

Osmá symfonie  Antona Brucknera se přes své nesporné kvality objevuje na koncertních pódiích jen zřídka. Je velice náročná jak interpretačně, tak posluchačsky – jedná se o myšlenkově nesmírně závažnou kompozici, jejíž provedení trvá více než jeden a čtvrt hodiny. Bruckner v ní navíc předepsal značně rozšířený orchestr, což k častějšímu uvádění této symfonie pochopitelně nijak nepřispívá. FOK i jeho dirigent se tu však předvedli v tom nejlepším světle. Pokud jsem měl v Beethovenovi určité pochybnosti o čitelnosti Inkinenových vláčných gest, pak pro Brucknerovu Osmou se ukázala být jeho gesta naprosto ideální. Dirigent jimi modeloval hudební tok neobyčejně plasticky a do nejmenších detailů, s promyšlenými (a zjevně i prožitými) gradacemi a s dokonale vystavěnými hlavními vrcholy (strhující gradace v závěru finální věty). Jednotlivé myšlenky vyplouvaly z hudebního toku zcela přirozeně a stejně přirozeně se do něho vracely, aby uvolnily místo dalším. Temné hutné plochy se střídaly s průsvitnými, vylehčenými, jen lehce probarvenými pasážemi, v nichž se uplatnily především sólové nástroje. Zvláštní obdiv si zaslouží, jak Pietari Inkinen dokázal udržet ve všech větách nezbytný tah, o to dokonce i ve větě finální, která je myšlenkově a formálně velmi složitá a lehce se může rozdrobit. Dirigent vedl posluchače tajemným labyrintem Brucknerovy Osmé naprosto bezpečně, nenechal ho bloudit – ale zároveň ho také nepřipravil o radost z objevování. Při tom všem navíc ještě báječně pracoval s časem – hudba mu pod rukama přirozeně dýchala, bez sebemenšího náznaku neklidu či uspěchanosti. Mimořádně kultivovaný zvuk jednotlivých nástrojů i nástrojových skupin jen znovu potvrdil, že FOK je ve skvělé formě. Bruckner přisoudil v této symfonii důležitou roli žesťům, a ty na koncertě skutečně zářily. Zvlášť exponované jsou v tomto díle horny, které se ten večer vyznamenaly natolik, že je Inkinen při závěrečném děkování vyvolal ke klanění jako první. FOK s Inkinenem zkrátka předvedli Brucknerovu Osmou ve špičkové kvalitě.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.